JAK PODVRACET SPOTŘEBNÍ CIVILIZACI A JINÉ ÚVAHY

Slepičí polévka pro duši

2. března 2014 v 15:10 |  Články
Svět je čím dál uspěchanější. Někdy přehlídneme podstatné věci nebo je považujeme za samozřejmost. Někdy si i své milující partnery spleteme se spotřebním zbožím (Tím by nechtěl být nikdo z nás!). Nevyhovuje? Vyměnit. A přitom by nebylo tak složité se jen na chvilku zastavit a zamyslet se.

V knize SLEPIČÍ POLÉVKA PRO DUŠI od Jacka Canfíelda a Marka Victora Hansena jsem četla následující vyprávění:

Svatovalentinský příběh

Larry a Jo Ann byli obyčejný pár. Žili v obyčejném domě v obyčejné ulici. Jako všichni ostatní obyčejní manželé se snažili vyjít s penězi a dělat pro své děti to nejlepší.
Byli obyčejní i v něčem jiném - hašteřili se. Jejich rozhovor se většinou točil kolem toho, co je na jejich manželství špatné a kdo za to může. Až se jednoho dne stalo něco zcela mimořádného.
Larry řekl: "Víš, Jo Ann, že mám asi kouzelný prádelník? Ať ho otevřu, kdy chci, pokaždé je plný ponožek a spodního prádla. Chci ti poděkovat, že mi ho po celá ta léta tak doplňuješ."
Jo Ann se nad skly brýlí zadívala na svého muže. "Co chceš, Larry?"
"Nic. Jenom jsem ti chtěl říct, že jsem ti za ten kouzelný prádelník vděčný." Nebylo to poprvé, co Larry udělal něco podivného, a tak Jo Ann pustila jeho poznámku z hlavy. Ale před několika dny se stalo něco, co jí ona divná slova připomnělo.
"Jo Ann, to jsi hodná, že jsi tento měsíc zapsala tolik šeků se správným číslem. Bylo z nich dobře 15, to je rekord."
Jo Ann nevěřila svým uším. Zvedla pohled od zašívání. "Larry, vždyť ty si pořád stěžuješ, že ta čísla píšu špatně. Co že mi je najednou nevyčítáš?"
"Nemám proč. Jenom jsem chtěl, abys věděla, že si cením tvojí snahy." Jo Ann zakroutila hlavou a sklonila se zpátky k zašívání. "Co se mu stalo?" zamumlala si pro sebe.
Den poté měla Jo Ann vyplnit šek v potravinách. Než napsala číslo, ještě blýskla pohledem po šekové knížce, aby si byla jista, že je skutečně správné. "Proč mě to pitomé číslo najednou zajímá?" ptala se sama sebe. Snažila se té příhodě nevěnovat pozornost, ale Larry byl čím dál tím divnější.
"Jo Ann, to byla skvělá večeře," pochválil ji jednou večer. "Máš s tím takovou práci. Za těch patnáct let jsi mne a dětem uvařila víc než čtrnáct tisíc jídel." A pak: "Tedy, Jo Ann, ten byt je jak ze škatulky. To ti muselo dát práce, aby byl uklizený." A dokonce: "Díky, Jo Ann, že jsi taková, jaká jsi. Je mi s tebou moc dobře."
Jo Ann byla stále zmatenější. "Kdes nechal svůj sarkasmus a neustálé kritiky?" divila se.
Její obavy, že se s manželem děje něco prapodivného, potvrdila i šestnáctiletá dcera Shelly. Postěžovala si: "Mami, táta se zbláznil. Představ si, že mi řekl, že mi to sluší. S tímhle makeupem a v těchhle utahaných šatech. To není táta, co býval. Co se to s ním děje?"
Ať už se dělo cokoli, Larryho to nepřešlo. Alespoň obden něco chválil. Po několika týdnech Jo Ann trochu víc přivykla nezvyklému chování svého chotě a občas dokonce i zavrčela: "Děkuju." Byla pyšná, že se přes to dokáže tak lehce přenést, dokud se jednoho dne nestala věc, která ji kompletně vyvedla z míry.
"Odpočiň si," řekl jí Larry. "Já to nádobí umyju sám. Tak už polož ten kastrol a běž z kuchyně pryč."
Následovalo velmi dlouhé ticho. "Děkuju ti, Larry. Opravdu, díky."
Jo Ann najednou šlo všechno lehčeji. Stouplo jí sebevědomí a někdy si i pobrukovala. Jako by už neměla tak špatnou náladu jako dřív. "Docela se mi líbí, jak se teď Larry chová," pomyslela si.
Tím by příběh mohl skončit, kdyby nakonec nedošlo k něčemu zcela neobyčejnému. Tentokrát se ujala slova Jo Ann.
"Larry, chtěla bych ti poděkovat, že po celá ta léta chodíš do práce a staráš se, abychom se měli dobře. Možná jsem ti nikdy neřekla, jak moc jsem ti vděčná."
Larry nikdy neprozradil, co ho přimělo k tak drastické změně chování, ať Jo Ann naléhala sebevíc. A tak to pravděpodobně zůstane jedním z tajemství jeho života. Ale jsem vděčná, že to tajemství můžu prožívat.
Víte, já jsem totiž Jo Ann.
Jo Ann Larsenová, Desert News

Zkouším to aplikovat doma, ale zřejmě to chce ještě hodně trpělivosti... Myslím tím - hodně trpělivosti se mnou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Wu Wu | E-mail | Web | 3. března 2014 v 0:59 | Reagovat

Hezký příběh. V téhle knize http://blog.wuwej.net/2013/12/18/gary-chapman-pet-jazyku-lasky.html je to propracované a rozdělené do pěti skupin - protože to, co bude chápáno jako vyjádření lásky, se může mezi lidmi lišit.

2 Macin Macin | Web | 3. března 2014 v 6:35 | Reagovat

Slepičí polévky mám doma. U některých povídek mi i slza ukápla. Jen škoda, že pro nás slova chvály nemají i naší nadřízení.

3 Anidea Anidea | E-mail | Web | 3. března 2014 v 17:12 | Reagovat

[1]: Vítám Vás, má radost, že jste zavítal :-) Třeba mi jako zkušený bloger někdy něco poradíte...

4 Anidea Anidea | E-mail | Web | 3. března 2014 v 17:12 | Reagovat

[2]: No. A proto máme blogy, protože toužíme, aby nás někdo za něco někdy pochválil.

5 Wu Wu | E-mail | Web | 3. března 2014 v 22:45 | Reagovat

[3]: Vy radit nepotřebujete. Jsem rád, že jsem (díky statistikám návštěvnosti u sebe) Váš blog našel. Líbí se mi.

6 Anidea Anidea | E-mail | Web | 4. března 2014 v 11:31 | Reagovat

[5]: No, já se tady Vámi chlubím... Děkuji za pochvalu, ale Váš blog je jiný kalibr.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama