JAK PODVRACET SPOTŘEBNÍ CIVILIZACI A JINÉ ÚVAHY

Já a pouliční nepokoje

4. května 2014 v 13:12 |  Drobky pro mírné pobavení
Pořád teoretizuji co by se stalo nebo co bych měla dělat já nebo kde kdo jiný, kdyby se s civilizací na nějakou dobu něco stalo. A tak jsem si řekla - dost bylo teorie, budu se připravovat prakticky. Hučela jsem do kamarádky tak dlouho, až se se mnou uvolila chodit na kurz sebeobrany jménem Wing Tsun (nějaká odrůda Kung Fu) se zaměřením na pouliční nepokoje. To se mi zdá pro případ například takových událostí, jako je blackout nebo občanská válka neobyčejně praktické. Navíc potřebuji zlepšit fyzičku, protože posledních několik desetiletí docela hniju.
Začátek kurzu mě nadchl.
Základní princip sebeobrany při napadení například v noci v parku je hrozně řvát a prchat. Hodně lidí, především žen, strachy ztuhnou a nevydají ani hlásku, natož, aby prchaly.
Řvát, to by mi šlo.
Když nemůžete prchat, protože máte lodičky s vysokým podpadkem, další varianta sebeobrany je strašně řvát.
Když z nějakého důvodu nemůžete nejen prchat, ale ani řvát na celou čtvrť, pak se musíte naučit chvaty.
Teorie je velmi nadějná.
Nejprve si smutně složíte ruce před obličejem a pak vypálíte vpřed se strašným výkřikem "NECH MĚ BEJT!"
Dále se snažíme dostat útočníka na zem a tam ho ukopat. Základ je nedostat se na zem my sami.
Útočí-li na vás více násilníků, jednoho si chytíte pod krkem (jeho krkem), otočíte ho zády k sobě a použijete ho jako živý štít. Až ho jeho kamarádi omylem umlátí a my ho už neudržíme, zahodíme ho a chytíme si jiného.
Tolik teorie.
Praxe byla smutnější.
Viděli jste někdy seriál Červený trpaslík? A pamatujete se, jak Rimmer salutoval?
Tak velmi podobné pohyby jsme nacvičovali jako základní prvky. Jsem si vědoma, že jsem ledacos nepochopila.
Pan instruktor neměl pochopení, měl dojem, že vlastní životy bereme na lehkou váhu. Bereme, už jsme staré. Ale to on nechápe. Nemůže, jeho posláním je naučit nás svůj život uhájit.
Nakonec jsme s kamarádkou za trest musely půl hodiny boxovat do žíněnky opřené o zeď. Jsme nejmíň o dvacet let starší než ostatní účastníci kurzu a tak se nám to zdálo jako neobyčejná legrace.
"Proč boxujete tak vysoko?", vyčítal nám pan instruktor.
"Tak vysocí jsou naši muži," vysvětlovaly jsme.
"Udeřte je na ohryzek, bude to jednodušší," nevypadl pan instruktor ze své role. Obdivuji jeho trpělivost.
Stejně jsme nedokázaly být správnými žačkami. K naší necti musím přiznat, že jsme se chovaly jako puberťačky a zase tak moc poctivě jsme do té žíněnky ani do ohryzků neboxovaly.
"Já vás vidím", říkal nám po několika minutách instruktor. Přišel i vyzkoušet, co jsme se naučily. Zatahal mě za vlasy. Ke své sebeobraně jsem použila dotčený výraz. "Co jste měla udělat?", tázal se. Přitvrdila jsem. Zatvářila jsem se ještě o poznání dotčeněji.
"Měla jste mi vrazit prsty do očí!", pravil zklamaně pan instruktor.
Ostatní vzorně salutovali jako Arnold Rimmer a pak byli schopni agresora popadnout za útočící pěst, strhnout ho kolem svého těla směrem dolů a loktem druhé ruky mu rozdrtit poslední hrudní obratel.
My ne. Nakonec jsme šly na pivo.
Až bude třeba bojovat o pitnou vodu nebo poslední zbytky potravin v supermarketu, nebudeme ani salutovat jako Arnold Rimmer, ani nikomu nerozdrtíme obratle.
Dostaneme přes hubu.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vendy Vendy | Web | 10. května 2014 v 19:54 | Reagovat

Aneb, jak se sejde teorie s praxí.
Lepší asi bude případným napadením předcházet... A když k tomu přijde, tak řvát jak na lesy. :-D
S vama se asi člověk nenudí. :D

2 Anidea Anidea | E-mail | Web | 10. května 2014 v 22:59 | Reagovat

No, přesně takhle to pan instruktor říkal. 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama