JAK PODVRACET SPOTŘEBNÍ CIVILIZACI A JINÉ ÚVAHY

Konec špatný, všechno špatné - 2. díl

27. prosince 2015 v 20:00 |  Román na pokračování
Minulý díl je ZDE.

Konec špatný, všechno špatné
rodinné sci-fi

2. díl


Většina postav je skutečná a pokud čistě náhodou někomu někoho připomínají, pak je to úplně v pořádku.

První úplně konkrétní Aniččiny vzpomínky začínaly narozením sestřičky Mařenky. To byly Aničce čtyři roky. Pamatovala si to tak dobře proto, že jí skončilo bezstarostné dětství. Musela začít mamince pomáhat. Hlavně se starat o sestřičku. Vést domácnost bylo v malém žlutém obecním činžovním domě obtížné. Záchod byl o patro níž, s prádlem se chodilo na zahradu a pro vodu ke studni. Všechnu tahala Marie po schodech. Na mytí i na praní. Plínky malé Mařenky vyvářela na kamnech a pak drbala na valše. Nahoru musela nosit i uhlí do kamen a popel zase dolů do popelnice. Topilo se i v létě, protože jiná možnost, jak uvařit jídlo a ohřát vodu, než na kamnech, prostě nebyla. Jedna úžasná vymoženost v domě byla. Zavedená elektřina.

Domácí práce zabíraly Marii celé dny a Anička musela Mařenku hlídat. Ta už běhala a Anička byla někdy nepozorná. Jednou se Mařenka svou malinkou ručičkou opřela o litinová zdobená dvířka kamen. Celý život měla pak na dlani docela hezký plastický ornament. Když přestala řvát, dostala Anička prvně v životě od otce na zadek řemenem. Do smrti to pociťovala jako hlubokou křivdu. Vždyť byla také dítě a chtěla si někdy hrát.
Když byly Mařence čtyři roky, dostala dětskou obrnu. Tenkrát se ještě nevyvinulo očkování. Ležela v zavěšeném prostěradle a celé dny a noci proplakala v bolestech. V té době Anička už chodila druhý rok do školy. Dva kilometry do malé jednotřídky na druhém konci vsi. Kolem statku, kde na ní číhal velký zlý houser. To pak utíkala, až se za ní prášilo. Byla menší, než její školní taška. Cestou ze školy se někdy zastavila u otce v práci. Na hradle. Josef přehazoval světla na semaforech, maje v rukou životy cestujících ve vlaku a Anička pozorovala hmyz zavřený ve dvojitém okénku. Vosa sežrala mouchu. Sršeň sežrala tu vosu. Tu sršeň mi byl čert dlužen, pomyslel si pavouk zalezlý v koutku. Mohl jsem mít mouchu a vosu a teď mám houby. Na sršeň nemám, jen mi zničí pavučinu.
Od té doby se začala Anička hmyzu trochu bát. Mívala sny, jak se z kouta od stropu z obrovské pavučiny nad její postelí spouští veliký pavouk. Když byl těsně nad její tvářičkou, s hrůzou se probouzela.
Někdy se jí ale zdálo, že má svůj vlastní malinký domeček, ve kterém bydlí sama. Má tam všechno malinké, malý nábytek, nádobí i květináčky za okny s malýma kytičkama. To se pak probudila a pociťovala veliké zklamání z reality.

Kdybys to tak mohla vidět, babičko, myslela si Lenka. Před časem se přestěhovala do malé řadovky do Strašnic. Je tady všechno takové malé. Malá zahrádka, místnosti, koupelnička, záchůdek... Ne, že by to bylo tak malinké jako v babiččině dětském snu, ale malé to bylo dost. Hodně se to jejímu snu podobá.
Zamyslela se. Jak vlastně žije. Úplně jinak, než její babička a prababička. Její dcera má úplně jiné dětství, než bylo jejich. Svět se změnil. Je plný informačních technologií, blahobytu a pohodlí, svobody a chování, které by kdysi žádní rodiče nepřežili. Kde jsou ty časy, kdy děti rodičům vykaly, povzdychla si.
Jak se svět změnil. Znovu se v myšlenkách vrátila do minulosti.

Rodiče se věnovali samozřejmě hlavně Mařence. Nemohli řešit, že Anička chodí do školy nevyspalá a vyčerpaná. Ta Mařenku litovala, ale zároveň jí její nemoc vrátila možnost hrát si na zahradě s ostatními dětmi, jako když byla malá.
Sbíraly ouška od hrnečků a v králíkárně jim vytvářely pokojíčky. Ouška představovala různá zvířátka, která spolu žila v pokojíčcích vystlaných mechem.
Když nemoc ustoupila, Mařenka zůstala nakřivo a kulhala. Josef a Marie jí stále věnovali veškerou péči a pozornost. Anička se navždy ocitla na druhé koleji, i později, když se po rehabilitacích Mařence vrátila normální schopnost chodit a téměř se narovnala. Mohlo to být i tím, že Mařenka byla bystřejší a Josef preferoval inteligenci a vzdělání. Na svou dobu byl vůbec velmi osvícený. Obě děti mu směly tykat.
Že je Anička mnohem hezčí ho moc nebralo.
Ve vedlejším bytě bydlela velká rodina. Otec, matka a osm dětí. Byt se skládal jen z jedné místnosti a otec i matka docela holdovali alkoholu. Pak děti mlátili a ty v hrůze vyskakovaly z oken. Za čas měli vyhrát obrovské jmění na osminku losu Státní loterie a postavit jak sobě, tak všem svým osmi dětem honosné vily po celé vesnici.
Zatím ale stále dělali za zdí velký hluk. Josef s Marií se proto rozhodli, že si postaví svůj vlastní dům. Josef na dráze slušně vydělával a protože byli zvyklí žít velmi skromně, podařilo se rodině nashromáždit pěkné úspory. Na dům.
V Čerčanech byly v té době na prodej dvě parcely. Jedna kousek od nádraží. Hezkého čtvercového půdorysu, v rovině. Druhá nahoře na kopci, v zatáčce u silnice na samém konci vesnice. V prudké vyprahlé jižní stráni. První parcela byla drahá. Ta druhá levná... Všichni dobře znali skromného Josefa.
Tehdy si Marie před Josefem klekla na kolena a prosila ho, ať proboha koupí tu drahou parcelu. Že se na té levné ve vyprahlé stráni udřou a stavba tam bude velmi drahá. Josef poprvé a naposledy v životě odešel do hospody. Marie pak celou noc plakala.
Koupil levnou parcelu v prudkém svahu a budoucnost přinesla přesně to, co Marie předpověděla. Ba mnohem víc.
Josef začal po práci chodit pracovat na svůj nový pozemek, doma ho moc neužili. Především musel zlikvidovat zdivočelé a agresivní šípkové keře, které celý svah neprostupně pokrývaly. I na prince z pohádky by to byl těžký úkol.
Pak bylo třeba vykopat studnu. Voda byla základním předpokladem, aby se vůbec mohlo začít stavět. Josef těžkým krumpáčem kopal. A kopal. Páčil a vytahoval jeden žulový balvan za druhým. V šestimetrové hloubce překvapivě narazil na neprostupnou skálu.
Když se mu podařilo vyrovnat se s prvním zklamáním, zavolal střelmistra.
Střelmistr střílel. A střílel. Voda nikde. Pramínek se objevil až v hloubce dvacet dva metrů a nebyl nic moc. Ale to už studna spolkla všechny Josefovy úspory.

Lenka v dlouhé sukni, která se jí pletla mezi nohy, stoupala po příkrém provizorním dřevěném schodišti. Malé zanedbané indické městečko se plazilo od úzkého pásu náplavky u kalné řeky do skal příkrých hor. Přítelkyně Bahía měla na rozdíl od Lenky dobrou kondici. Lenka jí nestačila. Sotva popadala dech a už ani neměla chuť na šluka ze svého elektronického cigára. Něco v baťůžku, který jí bouchal do bohu, začínalo pálit a štiplavě smrdět. Chvíli trvalo, než si to Lenka uvědomila, bylo těžké dusné vedro.
"Bahío, počkej!" Lenky hlas byl sotva slyšet. Vysypala baťůžek. Náhradní baterie k cigáru byla do žluta rozžhavená. Lenka ji dvěma klacíky sebrala ze země a zahrabala do ozdobného květináče u cesty. Sedla si na schůdek, musela si odpočinout. Bahía sestoupila zpátky a čekala. Hlína v květináči začínala prskat a kamenina rudě žhnula. Začínala se tavit.
Lenka měla strašnou žízeň. Proboha, proč nejsem doma!

Měla bych se srovnat a nepouštět fantazii na špacír, pomyslela si. Před chvílí si doposlechla vyprávění své maminky, které si nahrávala na mobil. Maminka vzpomínala na vyprávění své maminky o době, kdy její děd začínal stavět svoje nové sídlo. Když to Lenka přehrávala, měl pocit, že sleduje černobílý film. Odvíjel se jí před očima. Ale po chvíli... zase nějak upadla do dřímoty. Proč takové sny a představy? To Josefovo plahočení ve vyprahlé stráni možná nějak vyvolalo tak podivné obrazy.
Obrátila svou pozornost zpět.
Lenka měla své zkušenosti z rekonstrukce své maličké řadovky. Titánské dílo, které měli vykonat Josef i Marie, jí nahánělo hrůzu. Jen na to pomyslela, rozbolely jí ruce i nohy.
Znala ten dům dobře, ze svého dětství, byl pro ní naprostou daností. Jistotou, bezpečím a po určitou dobu i domovem. Znala ho už hodně oprýskaný se sklepem plným mnoho let starých marmelád a kompotů. Tajemný kamenný hrad plný tmavých chladných vlhkých koutů se sypající se omítkou slepenou starými závojemi pavučin.

Pokračování každou neděli, tedy za týden, 3. 1. 2016 ve 20:00
© Magdalena Vožická 2015. Nekopírujte, linkujte.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Van Vendy Van Vendy | Web | 28. prosince 2015 v 14:13 | Reagovat

Perfektní!

2 Wu Wu | Web | 29. prosince 2015 v 0:19 | Reagovat

Tentokrát nemám žádné nejasnosti :).
Jen zvědavost na pokračování.
Líbí se mi to.

3 Anidea Anidea | E-mail | Web | 29. prosince 2015 v 19:42 | Reagovat

[1]: Dík...

[2]: Díky. Ještě se to bude nějakou dobu babrat v minulosti.

4 Van Vendy Van Vendy | Web | 2. ledna 2016 v 13:59 | Reagovat

[3]: Mně se to fakt líbilo, vybroušený styl, nenudící děj. Jsem zvědava na pokračování. Kvalitou i nápady mi připomínáš Beverly, ona píše taky výborně.

5 Anidea Anidea | E-mail | Web | 3. ledna 2016 v 18:07 | Reagovat

[4]: Díky moc, krásně se Tvůj komentář čte :-) Musím si zjistit, kdo je Beverly.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama