JAK PODVRACET SPOTŘEBNÍ CIVILIZACI A JINÉ ÚVAHY

Konec špatný, všechno špatné - 3. díl

3. ledna 2016 v 20:00 |  Román na pokračování

Konec špatný, všechno špatné
rodinné sci-fi

3. díl


Většina postav je skutečná a pokud čistě náhodou někomu někoho připomínají, pak je to úplně v pořádku.

Minulý díl najdete v rubrice "Román na pokračování".

Rodina skončila bez úspor, ale Josef měl slušný plat.
"Můžeme stavět pomalu, postupně. Vždycky, když nashromáždíme nějaké peníze, tak kousek uděláme, Pepíčku." prosila Marie Josefa. Jenže Josef s vidinou nového domova učinil druhou životní chybu. Zatížil ještě neexistující dům hypotékou. Banka mu s jeho příjmem ráda půjčila hromadu peněz.

Spoustu věcí ale mohl udělat sám. Ve stráni začal kopat tři terasy. Na první bude malá zahrádka. Na druhé bude stát dům, chlívek a kůlna, na třetí založí zahradu. Krumpáč se stal jeho nejbližším společníkem. Často se mu o něm i zdálo.
Do školy začala chodit i Mařenka. Potom co Marie vypravila každé ráno obě děti, sama odcházela nahoru do svahu vybírat kameny. Připadala si jako ve zlém snu. Ona, jejíž rodina po generace žila v Praze na nábřeží kousek pod Národním divadlem, kde se narodila, se teď plahočí s proutěnou nůší plnou kamenů, které vybírá z hlíny, jíž Josef vykopal. Velké kameny kutálí na hromadu, ohromné balvany musí nechat na místě. Po svatbě si svůj život představovala jinak. Skromná, pracovitá a životem zkoušená se svou vírou v Boha byla schopná se smířit se kde čím, ale teď měla pocit, že si s ní osud zahrává až dost. Se svým mužem nepohnula, ať prosila jak prosila. A tak se plahočila v hlíně a kamení na slunečním úpalu. Po večerech tahala uhlí a vodu, prala, vařila a zašívala.
I Anička už byla dost velká, aby rodičům na parcele začala pomáhat. Vláčela za jedno ucho s Marií nůši za nůší a vybírala menší kameny. Mařenka nemusela. Dobře se učila a navíc byla slabá po obrně.
Anička byla šťastná, když přijela do vsi pouť. Podařilo se jí otce uprosit. Dostala přestávku v práci, Mařenku a do ruky krajíc chleba a utíkala dolů po cestě ke kolotočům.
Světská smráďata měla hlad i dostatek svobody, aby mohla za krajíc chleba nechat Aničku s Mařenkou svézt na kolotoči. Poprvé a naposled za celé dětství.
Čas běžel. Josef se svou nadlidskou trpělivostí vykopal tři terasy a sám začal stavět dům z balvanů, které vyrval zemi. Měl jich dost. I studna jich dala obrovské množství.
Marie chodila dolů se stráně k potoku a tam plnila nůši hlínou, kterou vláčela zpět nahoru, aby pokryla holou terasu zahrádky úrodnou zemí. Nůše se stala její nejbližší společnicí a často se jí o ní i zdálo.
Když Anička přišla ze školy, vláčela nůši s Marií. Její známky upadaly a utvrzovaly Josefa v přesvědčení, že je hloupá.

Lenka se se svou kamarádkou v těžkém letním vedru ploužila směrem k řece. Cesta byla prašná a žíznivé listy stromů rostoucích podél ní šustily v horkém vánku. Přiletěl orel a usedl Lence na záda. Přitulil se a křídla jí měkce ovinul kolem krku. Zobák jí položil na rameno.
"Čau. Vedro, viď?", řekla mu Lenka. "Půjdeš se s námi koupat do řeky?"
"Blázníš? Vždyť tam je voda", odpověděl orel. Slovo voda zaintonoval velmi opovržlivě.
"Tak leť do háje, jsi těžkej jako pytel brambor. Cos to sněd? A moc hřeješ."
Ale orel se k Lence místo odpovědi jen víc přimazlil.
Z kuchyně se ozval třesk. Lenka sebou cukla a otevřela oči. To už se zase zasnila? Dospívající dcera jí chtěla přesvědčit, že neumí vyklidit myčku, aby to už nemusela dělat. Pokaždé něco rozsekala.
"Zameť to!" zavolala na ní Lenka
"Proč jáá?" ječela dospívající dcera.
Proč asi?, pomyslela si Lenka. Pradědečka na tebe.
"Ode dneška mi budeš vykat!" volala do kuchyně.
"Bla, bla, bla", pravila dospívající dcera.
Lenka se raději znovu zabrala do vzpomínek a do psaní.

Josef začal stavět svůj hrad. Na úzkém půdorysu vybudoval z nakopaných balvanů první podlaží. Stěny byly metr silné. Půdorys místností se tak zmenšil ještě o metr z každé strany. Nakoupil použitý materiál z bouraček, protože se snažil uškudlit každou korunu. Cihly, tašky na střechu, okna, plaňky na plot i staré železniční švele a prkna na stavbu kůlny. Pak znovu oslovil malou stavební firmu z Mrače, od které si již dříve koupil projekt, aby najal zedníky. Stavba začala rychle růst, ale Marie s Aničkou stále chodily nahoru dolů s nůší.
Poslední zádrhel představovala kolaudace. Záchod měl být v prvním patře s malým okénkem na prašnou silnici. Po silnici jezdil obvykle jen pan Kraus s koňmi, jehož syn měl za mnoho let volat na maličkou Lenku: "Kluku, poď na vůz", ale stavebnímu úřadu se okénko do ulice zdálo velmi nemorální. Josef proto přilepil zděnou kadibudku na stěnu domu dole na dvorku hned za dveřmi do chléva, který byl součástí domu. Rodina pak už navždy musela vyjít ven z domu, když někdo musel na záchod.
Hotový domek stál celou výškou spodního podlaží pod úrovní silnice. Do branky se scházelo po schodech poskládaných ze starých šedých cihel. Z této strany se dům jevil jako malá přízemní stavba. Z druhé strany se hrdě rozhlížel do kraje jednopatrový hrad. Josef ho nepodsklepil, byl přesvědčen, že jedna z malých místností spodního podlaží zaříznutého do svahu může bohatě sloužit jako sklep.
Neměl pravdu. Nepodsklepená a od zeminy svahu neizolovaná stavba zvlhla a záhy zplesnivěla. Spodní patro z metr tlustých kamenných stěn bylo syrově chladné a jako sklep mohlo celoročně sloužit celé.
Dům postavený z druhotných surovin a nahozený ošizenou omítkou nevypadal nikdy jako nový. Od samého počátku to byl starý dům, ale rodina se v roce 1927 mohla stěhovat.
Zrovna v té době hluční sousedé ve žlutém činžáku získali svou pohádkovou výhru, nechali si postavit své vily a záhy se odstěhovali také.
Konečně se znovu život Fořtových vrátil do poklidného řečiště. V prvním patře s krásným výhledem si rodina zařídila prostornou kuchyň a ložnici, v chladném přízemí prádelnu, dílnu a spíže. Chlívek byl zabydlen kozou a prasátkem, za kolnou Josef postavil králíkárnu a dole na zahradě velký včelín. Kurník nad chlívkem obsadilo hejno slepic. Marie zasázela na zahrádce kde co a Aničce se vrátilo dětství.
A Josef učinil svou třetí životní chybu. Oslaben těžkou dřinou dostal zápal plic. Už večer se necítil ve své kůži, měl zesláblé nohy a po zádech mu běhal mráz. Ráno, když vstával do práce, jen hořel. Na plicích ho bolelo a sotva dýchal.
Marně ho Marie prosila, aby ulehl, že ho dojde do práce omluvit.
Josef nechtěl přijít o výplatu a případně i o práci, musel splácet dluh. Marně mu Marie vysvětlovala, že jeho zdraví je přednější a pokud by o místo přišel, tak si jistě takový pracovitý a poctivý člověk jako on najde jinou.
Josef zápal plic přechodil. Dostal těžkou záduchu, o práci přišel a stát mu přiznal maličký invalidní důchod, který stačil sotva k chudé obživě. Úvěr mu ovšem nikdo neodpáral.
Už nikdy nemohl pořádně dýchat. Při každém rychlejším kroku nebo pohybu ztrácel dech. Po zbytek života se musel pohybovat velmi pomalu a opatrně. Nutno podotknout, že ten zbytek života trval ještě padesát let a Josef skonal v devadesáti letech. Nikoli kvůli záduše, ale následkem úrazu.
Z kamenného hnízda na stráni navždy odlétlo štěstí a jakákoli radost. Zavládly starosti, úzkost a asketizmus.
První patro domu rodina pronajala dvěma mladým mužům a sami se přestěhovali do vlhkého, chladného a plesnivého spodního patra.
Otec Marie, spokojeně žijící s macechou v Praze, jí dohodil kšeft. Jednou týdně jezdila do Prahy k milostpaní továrníkové, spakovala do kufru její špinavé prádlo a odvezla si ho domů.
Doma jej pečlivě vyprala a vyžehlila železnou žehličkou nahřátou na kamnech. Nebyla to žádná jednoduchá práce. Vodu z hluboké studny bylo třeba dostat na povrch. Sloužilo k tomu těžké veliké litinové rumpálové kolo, kterým se dlouho otáčelo, než voda začala téct. Pak bylo třeba vodu ohřát na dvorku v kotli. Ani žehlení leckdy neprobíhalo hladce. Milostpaní měla prádlo z jemných materiálů a žehlička nebyla vždy správně teplá a občas byla od kamen zamazaná...
Čisté prádlo naskládala Marie do kufru a odvlekla k vlaku. Když milostpaní prádlo přebírala, házela Marii pod nohy kousky, se kterými byla nespokojená.
"Faldíček! Předělala to", říkala nespokojeně.
Marie jí neměla ráda, ale potřebovala každou korunu.
Milostpaní Marii naopak ráda měla. Občas jí dokonce darovala nějaké kousky oblečení, které už nepotřebovala, nebo porcelánovou pannu po své dceři. Panenka měla pravé vlasy, ručičky i nožičky pohyblivé ve všech kloubech a nádhernou výbavu včetně hedvábných paraplíček.
Po čase už Marie nezvládala vláčet kufr. Vzala tedy Aničku z měšťanky v Benešově, kam začala jezdit ve dvanácti letech, aby jí pomáhala. Anička byla ráda, měla za sebou školy skoro tři roky a po celou dobu se velice bála učitele Johanidese, který byl velmi přísný. Především jí nešel krasopis.
Prala, žehlila a vláčela s matkou až do své svatby.
Čas pomalu ubíhal. Mařenka absolvovala celou měšťanku a ve čtrnácti letech nastoupila v Benešově do práce jako písařka. Veškerý svůj výdělek odevzdávala rodičům.
Přesto dlouhá desetiletí každý měsíc před termínem další splátky sedávala Marie na schůdku u půdy pod pavučinami a plakala.

Lenka bloudila zanedbanou ubytovnou a hledala záchod. Zároveň si dělala starosti, že nechala svůj pokoj odemčený, z přízemí z kuřárny slyšela ruštinu nebo ukrajinštinu. Záchod našla až ve druhém křídle a jen pánský. S pobytem žen se tu vůbec nepočítalo.
Bylo to strašné, špinavé. Motalo se tu mnoho chlapů různého věku. Zubili se na Lenku bezzubými dásněmi.
Fuj, to budu příště raději čůrat do toho malinkého umývadla, které mám na pokoji, řekla si Lenka.
S cuknutím se probrala. Co tímhle mi chce podvědomí naznačit... Tak ošklivý ten dům zase nebyl. Už bych toho vypouštění myšlenek kam se jim zachce měla přestat, jednou mi z toho rupne v kouli a přivede mě to do neštěstí, pomyslela si.
Zvedla se ze sofa a znovu se ponořila do poslechu vyprávění svojí maminky, které si při poslední návštěvě nahrála na mobil.

Pokračování každou neděli, tedy za týden, 10. 1. 2016 ve 20:00
© Magdalena Vožická 2015. Nekopírujte, linkujte.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Máří Kosáček Máří Kosáček | E-mail | Web | 3. ledna 2016 v 20:47 | Reagovat

Vše krásné v novém roce 2016 :-)

2 Kitty Kitty | E-mail | Web | 3. ledna 2016 v 22:22 | Reagovat

Fantastické! Jsem ráda, že mě na váš blog někdo přivedl. Možná Máří?
Těším se na další pokračování příběhu, který ve některých částech připomíná i můj život.
Ale k radostnější věci: přeji vám celý rok 2016 jako jeden pěkný námět na román s dobrým koncem. Hezký večer a děkuji za "pokračování" :-)

3 Anidea Anidea | E-mail | Web | 3. ledna 2016 v 23:11 | Reagovat

[1]: Díky Kosáčku. Tobě taky a všechno nejlepší a hodně zdraví :-)

[2]: Díky :-) Netykaly jsme si náhodou? :-) Taky Ti přeju všechno nejlepší a nejkrásnější do nového roku.

4 Van Vendy Van Vendy | Web | 10. ledna 2016 v 23:06 | Reagovat

To je strašně smutné vyprávění.
A přitom poutavé.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama