JAK PODVRACET SPOTŘEBNÍ CIVILIZACI A JINÉ ÚVAHY

Konec špatný, všechno špatné - 4. díl

10. ledna 2016 v 23:12 |  Román na pokračování

Konec špatný, všechno špatné
rodinné sci-fi

4. díl


Většina postav je skutečná a pokud čistě náhodou někomu někoho připomínají, pak je to úplně v pořádku.

Minulý díl najdete v rubrice "Román na pokračování".

Když Anička dosáhla patnácti let, byla uvedena do společnosti. Spočívalo v každonedělní odpolední besedě, kde se při tanci a čaji scházela vesnická mládež i z okolních obcí.
Anna vyrostla do krásy. Drobná, štíhlá jako proutek s dlouhými zlatými vlasy a khaki očima pod tmavým obočím budila pozornost. Měla i krásné šaty po dceři milostpaní továrníkové. Pravda, přešité, protože milostslečna továrníková byla oproti Anně jiná váhová kategorie, ale Marie si dala práci, aby Anna vypadala hezky.
Anna se na besedu každý týden závratně těšila. Mohla na chvíli opustit pochmurnou atmosféru, která doma neustále vládla.

Po dalších dvou letech na besedě potkala svůj osud. Jmenoval se Pepík. Menší veselý kluk, který se pořád smál. Anna netušila, že za jeho dobrou náladou se skrývá vždycky nějaké to pivo nebo frťan.
Takový kontrast oproti její matce a otci! Anna byla ztracena. Pepík skoro každý večer pískal pod strání a Anna alespoň na chvilku seběhla dolů, aby ho viděla. Jen jediný mráček zakryl jejich slunný vztah. Seděli tenkrát odpoledne pod lipou, když Pepík Anně vytrhl kabelku a všechno z ní vysypal na zem.
"Co to proboha děláš!", vykřikla Anna. Pepík se přehraboval v jejích věcech a řekl:
"Hledám tužku na obočí, kamarádi se mi posmívají, že se maluješ", vysvětloval.
Anna byla šokovaná. Žádná slušná dívka se nemaluje! A ona je slušná dívka!
Naházela své věci zpátky do kabelky a s pláčem utekla. Dlouho ji tenkrát musel Pepík usmiřovat.
Jo, jo, pomyslela si Lenka. Věděla, co to obnáší. Po babičce měla jak tmavé obočí, tak i blond vlasy. Její okolí si nemyslelo, že by si barvila obočí. Všichni si mysleli, že si odbarvuje vlasy a všem to bylo jedno. Lence to nebylo jedno, bylo jí to líto. Asi stejně jako babičce, kterou podezírali z malování obočí a na rozdíl od Lenčina okolí ji za to odsuzovali.
Škoda, že se usmířili, přemýšlela dál. Kdyby Anna věděla, co jí s Pepíkem čeká...
A byla slavná svatba. V Kostele Svaté Ludmily v Praze. Anna moc nevěděla, co manželství obnáší, vdávala se jako panna, ale stejně jako kdysi její rodiče byla šťastná, že vypadne z domova.
Nebylo to úplně hned, první týdny po svatbě se i s Pepíkem tísnili v domě jejích rodičů. Ale pilně hledali, až našli malý podnájem v Postupicích a Anna konečně z domova odstěhovala.
Pepík si otevřel ševcovskou praxi a život začal. Za několik měsíců se přestěhovali do Vlašimi, bylo tam více zákazníků, kteří potřebovali nové boty nebo opravit staré. Pepík celý den seděl na verpánku a Anna hospodařila.

O tomhle období se toho moc nevědělo. Babička nějak nevyprávěla a maminka taky ne.
Budu muset zase za maminkou zajet, říkala si Lenka. Netušila, že se pomalu, ale jistě blíží ke své časové křižovatce.

Maminka jí uvítala celá nadšená.
"Co se děje?", zajímala se Lenka
"No tomu nebudeš věřit! Jak blbneš s tou minulostí, tak jsem se vypravila do sklepa, na něco jsem si vzpomněla."
Maminka se tajemně usmívala.
"Nenapínej, ukaž!" Lenka měla oči navrch hlavy.
"No pojď, něco ti ukážu." Odvedla Lenku do ložnice. Tam, na posteli, ležel starý kufr.
"Otevři to", řekla maminka.
Lenka s pocitem posvátné bázně pomalu přistoupila ke kufru. Položila ruce na víko.
"Nejde to otevřít!"
"Ale jak to, už jsem ho měla otevřenej", divila se maminka.
"Aha", řekla po chvíli zběsilého rumplování Lenka. "Tady se to zaseklo. Nikdy nic nejde otevřít normálně. Vlastně... nikdy nic nejde normálně..."
Otevřela víko.

"Ty už si se úplně zfamfrněla! Večeře zase nebude?"
"Ježíš dej mi chvilku pokoj, vem si chleba s něčím. Nenecháš mě přečíst vcelku ani jednu větu!"
Lenčin manžel dával už nějakou dobu najevo rozladění.
"Buď čteš, posloucháš mobil nebo píšeš! S námi už se vůbec nebavíš! Kašleš na nás. Kašleš i na práci! Smiř se s tím, že babička už dávno umřela. Život jde dál! My jsme tady! V lednici už není nic."
Lenka věděla, že má pravdu, ale nemohla se vymotat ze závojů vzpomínek. Realita jí byla na obtíž.
I její práce už tím trpěla. Společná živnost, kde Lenka zastávala práci počítačového grafika. Dělala pitomé chyby, které se následně při výrobě reklam prodražovaly.
"Vydrž prosím tě. Dám to dohromady a skončím s tím."
Lenčině manželovi to vadilo. Dospívající dceři to bylo vhod. Matka si jí alespoň moc nevšímala.

"Milovaná Anno,
každým dnem na Tebe myslím a nemohu přestat. Vidím stále před sebou Tvou milou tvář. Tak rád bych Tě zase sevřel v náručí.
Zde je to stále stejné. Cvičíme každý den pořadová se zbraní. Hodně času trávíme na střelnici. Umím již krásně a pravidelně zasáhnout terč..."

No jasně, vždyť já úplně zapomněla, že Pepík musel ještě před svatbou na vojnu!
Lenka našla v kufru balíček dopisů obligátně převázaných růžovou stužkou. Na zažloutlém papíře před ní ožíval stesk dvou oddělených mladých zamilovaných srdcí.
V kufru bylo kde co. Opatrně se v tom přehrabovala. Dopisy, smlouvy s bankou, starý doklad o vlastnictví pozemku ve stráni, červy prožrané prastaré perníkové srdíčko ve staniolu, které se jí rozpadlo v ruce, pramínek zlatých vlasů, pradědečkovy umělé zuby... Na ty se pamatovala. Jako malá mu záviděla, že si je může vyndat a vydrbat v umývadle.
Když v kufru objevila pečlivě v plátnu zabalenou kotoučovou krabici z hliníkového plechu, rozbušilo se jí srdce. Co to může být?
Na krabici byl přilepený papírek a na něm nápis psaný rukou. Velice vybledlý, skoro nečitelný. Lenka musela ke světlu, aby to přečetla.
"Vlašim, říjen 1938" stálo tam krasopisně.
Co to proboha může být a kde se to tu vzalo, lámala si hlavu. Opatrně se snažila krabičku otevřít. Pravděpodobně jí nikdo nikdy neotevřel, celých kolik? Sedmdesát sedm let.
Nešlo to. Oddloubla na jednom místě trošku okraj šroubovákem. Zatočila a víčko odskočilo.
Před Lenkou ležel kotouč filmu. Ale proboha na co film, vždyť do rodiny přibyla promítačka až několik let po jejím narození.
Přemýšlela. Ze zkušenosti už dobře věděla, že když prastarý film promítne, učiní tak jen jednou. Při promítání se starý vykřehlý celuloid rozpadne na kousky. Ano, bude muset rovnou film natočit.
Postavila si na židli bílou plastovou desku. Měla jich dost, s manželem z nic vyráběli reklamní tabule.
Na druhou židli naproti tabuli postavila čtyřicet let starou promítačku. Vedle promítačky přišroubovala na stativ digitální kameru.
Zase se přiblížila o něco blíž své časové křižovatce.
Padla na ni smířlivá nálada a šla uvařit večeři.

Fascinovaně si na monitoru stále dokola pouštěla černobílý film. Lenčin manžel, mírně usmířen teplou večeří, jí večer pomohl zavést křehký pásek do promítačky.
"Prosím tě opatrně", kňourala Lenka, "máme jen jeden pokus!"
Zapnula kameru. Ožil dávno ztracený svět.
Film blikal a poskakoval, ale promítl se, celých deset minut. Napínavých a nekonečně dlouhých deset minut. Poprvé a naposled. Na druhý kotouč se už nenavinul. Nahřátý silnou lampou se rozpadal.
Strčila paměťovku z kamery do počítače. Zapnula zvuk. Ozvalo se hypnotické vrčení promítačky, které kamera věrně zaznamenala a Lenka koukala a koukala. Stále dokola. Pak si černobílý film zkopírovala do mobilu.

Pokračování každou neděli, tedy za týden, 17. 1. 2016 ve 20:00
© Magdalena Vožická 2015. Nekopírujte, linkujte.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 dadainka dadainka | Web | 11. ledna 2016 v 3:28 | Reagovat

Super napsané.

2 Kitty Kitty | E-mail | Web | 11. ledna 2016 v 9:11 | Reagovat

Magdalénko, super počtení. Teď všichni blázní s rodokmeny, jsem zvědavá, co vám film vyjevil... :-)

3 T T | 11. ledna 2016 v 20:54 | Reagovat

Jakub Janouch Varování! Pokračujte čtení! Nebo zemřete, i kdyby jste se podíval na slovo varování! Byla jednou jedna holčička jménem Clarissa, byla deset let a žila v blázinci, protože zabila její matka a její táta. Má tak špatné šla zabít všechny zaměstnance v nemocnici, takže čím víc-vláda rozhodla, že nejlepší nápad byl, aby se jí zbavit tak zřídili speciální místnost ji zabít, jako humánní, jak je to možné, ale to se pokazilo stroj Používali pokazilo. A ona tam seděl v agónii hodin, než umřela. Teď každý týden v den její smrti se vrátí k osobě, která čte tento dopis, v pondělí večer v 12:00 ráno, ona hrůzu do svého pokoje a vás zabije pomalu, řezáním tě a sledovat tě vykrvácet. Teď to poslat do dalších deseti obrázky na tuhle stránku, a ona bude strašit někoho jiného kdo nemá. Tohle není falešný. Podle všeho, jestli u kopírovat a vložit tohle do deseti komentářů v příštích deseti minut u bude mít nejlepší den vašeho života zítra. U bude buď dostala pusu nebo se ptal, jestli u zlomit tento řetězec u bude vidět mrtvou holčičku ve tvém pokoji dnes v noci. Za 53 minut bude někdo muset říct miluju tě nebo im líto :-(

4 Anidea Anidea | E-mail | Web | 12. ledna 2016 v 8:23 | Reagovat

[3]: Tento komentář nesmažu proto, aby všichni viděli hloupost komentujícího.

5 Anidea Anidea | E-mail | Web | 12. ledna 2016 v 8:26 | Reagovat

[2]: Už jsem odpovídala včera, ale teď koukám, že se to tu nezobrazilo :-?
Díky, moc milé. S tím rodokmenem máš pravdu, je to skutečný příběh mojí rodiny. Většinu z nich pamatuju, dožili se vysokého věku. Nic jsem neubrala ani nepřidala. Tedy až do tohoto místa v ději :-)

6 Kitty Kitty | E-mail | Web | 12. ledna 2016 v 8:55 | Reagovat

[4]: Aha, pobouřil mě. No dobře, ale myslím si, že je to zase nějaký automat nebo pasáž automaticky překládaná. Proto na něj ani neklikám, je to pitomost. Já osobně bych to smazala, není to při pitomosti textu přínosné pro dobrou náladu. Ale je to na tobě... :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama