JAK PODVRACET SPOTŘEBNÍ CIVILIZACI A JINÉ ÚVAHY

Konec špatný, všechno špatné - 7.díl

31. ledna 2016 v 20:00 |  Román na pokračování
Konec špatný, všechno špatné
rodinné sci-fi

7. díl


Většina postav je skutečná a pokud čistě náhodou někomu někoho připomínají, pak je to úplně v pořádku.

Minulý díl najdete v rubrice "Román na pokračování".

Znovu se ocitla na sychravé ulici. Už se setmělo. Velmi rychlým krokem se vzdalovala co nejdál od fotografova bytu. Bála se, že si peníze přepočítá a začne ji pronásledovat.
Když se jí zdálo, že už odbočila za hodně rohů a je dostatečně daleko, zastavila se.
Potřebovala se zeptat na cestu. Dobře si pamatovala, že ve Vlašimi v té době fungovali dva ševci, jeden z nich byl její dědeček. Babička to vyprávěla mnohokrát. Na dalším rohu pod plynovou lampou stál policajt. Ideální, pomyslela si Lenka. Nebo se jim tady říká četníci?


"Dobrý večer", pozdravila vzorně. "Mohu vás prosím poprosit o radu?"
Policajt si jí kriticky prohlédl.
"Prosím", řekl dost nevstřícně.
"Zabloudila jsem, neznám to tu. Hledám ševce Zaspala."
Policajt jí vysvětlil cestu. Nebylo to daleko a nebylo to složité ani pro Lenčin nepříliš vyvinutý orientační smysl. Ve Vlašimi nebylo nikam moc daleko.
Za pár minut stála před dalším starým činžákem. Přepadla jí tréma. To není možné, za jedním z oken, ve kterých se svítilo, teď určitě sedí její víc jak dvacet let mrtvá babička. Padl na ní pocit neskutečna. Znovu zkusila, jestli přece jenom nespí. Když se pořádně štípla a nic se nezměnilo, vyndala cigáro a zakouřila si. Potřebovala sesbírat zbytky odvahy. Zatím se například neodvažovala vyndat z kapsy ukradené peníze a podívat se, kolik jich je. Ale byla ráda, že k babičce nepřijde s prázdnou. Jak by se její čestná, poctivá a pravdomluvná babička pohoršila, kdyby věděla, jak k těm penězům přišla! Nesmí se to dozvědět. Tolik se snažila z Lenky vychovat slušného člověka. Ne všechno se v životě povede.
Otevřela těžké vrzající dveře a ocitla se v naprosté tmě. Posvítila si mobilem a na oprýskané zdi našla vypínač. Panečku, už i chodby jsou tu elektrifikované, pomyslela si uznale. Pak pomalu s tlukoucím srdcem stoupala po schodech a četla jmenovky na dveřích.
V chodbě ve druhém patře byly troje dveře. Na každých jedno jméno. Zíval, Dřímal, Zaspal. O tom také babička často vyprávěla. Že to byla legrační náhoda.
Tady to je, jsem tady. Stála před dveřmi se jménem Zaspal. Dlouho váhala. Na chodbě bylo naprosté ticho. Zvedla ruku a stiskla tlačítko zvonku. Ozvalo se strašně hlasité zadrnčení. Leknutím málem upadla. Pak se znovu rozlehlo ticho.
Čekala. Neodvažovala se zazvonit ještě jednou.
Za dveřmi se ozvaly kroky.
Dveře se otevřely. Lenka zírala na tu známou milovanou tvář. Jasně v ní rozeznávala babiččiny rysy. I když jí znala už vrásčitou, tohle prostě byla ona. Krásná, mladá, ale jednoznačně ona.
"Nazdar babi", pravila.
Teď bylo překvapení na straně Anny. Chtěla dveře zabouchnout. Lenka je chytla.
"Promiňte, promiňte!" volala, "dobrý večer! Já jsem Lenka Lužická a přišla jsem za vámi s něčím moc důležitým." Snažila se Annu uklidnit.
Anna se zarazila. "Je něco s manželem?" otázala se přísně a smutně.
"Ale né, ten je v pohodě, v hospodě, tancuje na stole", odpověděla. Byla velmi nervózní. Bála se, aby jí babička zase nechtěla zabouchnout před nosem. Je hrozné, že jí nezná.
"Přišla jsem za vámi s něčím jiným, je to strašně důležité", snažila se.
"Něco jsem vám přinesla", vytáhla z kapsy zmačkanou hrst bankovek. "Teda né všechno, půlku", přibrzdila, když viděla kolik toho je. Jakoupak to má asi kupní sílu? Její židovská krev zděděná ze strany otce se přihlásila o slovo.
"Tak pojďte dál", řekla stále podezíravě Anna, na kterou pohled na peníze udělal dojem. Celý život žila skromně a obracela každou korunu. "Posaďte se", nabídla Lence místo u stolu v kuchyni. Lenka se rozhlížela.
"Jé, tenhle brousek na nože znám! Ten mám teď já!" vypadla z role slušné návštěvy. Bylo už na ní všech dojmů moc.
"Řekněte mi, co si přejete", řekla přísně Anna. Měla dnes všeho dost. Odpoledne přivítala muže u vlaku. Několik týdnů se strachovala, co s ním bude, začne-li válka. Když se dozvěděla o demobilizaci, měla smíšené pocity. Nesouhlasila s Mnichovskou dohodou, hluboce jí zasáhla. Ale byla těhotná a toužila po svém manželovi. On ale, když jí políbil u vlaku, odešel s kamarády do hospody s tím, že to musí všechno zapít a přijde za chvilku. Anna se v slzách vracela domů sama. A teď tahle podivná a podivně oblečená osoba s nepříjemným přízvukem. Annu rozbolela hlava.
"Já jsem tvoje vnučka a přišla jsem z budoucnosti", vysvětlovala opatrně Lenka. "A ty jsi moje milovaná babička, která už jsi mi umřela, protože jsi už byla stará. Ale dožila ses požehnaného věku, neboj..." Neměla pocit, že by jí to šlo zvlášť dobře. Nepřehnala to?
Anna uvažovala. Nikdy neslyšela, že by šlo přijít z jiné doby. Na druhou stranu jí nikdo nikdy neřekl, že by to nešlo. Její hluboká nevzdělanost jí umožnila bez předsudků moderní vědy připustit, že je možné brouzdat časem. Pozorovala Lenku a čekala. Lenka usoudila, že babička nic neřekne a pokračovala:
"Měla... mám tě moc ráda, večer jsi mi vždycky v postýlce zpívala za hory za lesy, ku klekání ku spánku... Dozvěděla jsem se, že to je písnička z Fidlovačky. Já jsem jí zase zpívala svejm dětem, když byly malý..." Vzpomněla si na svou dospívající dceru a dospělého syna a ukápla jí slza.
Anna neskrývala překvapení. Jak tohle mohla ta divná návštěva vědět? Její maminka jí i Mařence tuhle písničku zpívala každý večer, když je ukládala ke spánku.
"A znám i tvůj dětskej zlej sen o pavoukovi, jak se k tobě spouští od stropu... A jak jsi byla u dědečka... tedy u svýho tatínka v práci a mezi oknama tam byl pavouk, moucha, vosa a sršeň..."
"Jak tohle všechno víte?"
"No protože jsem fakt tvoje vlastní vnučka. Hele, něco ti ukážu", pravila Lenka. Opět vytáhla mobil s nadějí, že jí Anna uvěří. Měla tam naskenované fotky.
"Koukej, to seš ty, když ti bylo šedesát", ukázala Anně display. Anna nevěřila vlastním očím. Na černobílém obrázku se jednoznačně poznávala, ale opravdu se dívala na starou ženu. Neuměla si to představit. Teď jí bylo dvaadvacet a cítila se mladá, celý život měla před sebou. Ztratila řeč.
"Nebo todle", Lenka už zase spouštěla film, jak muži vystupují z vlaku. Už ho nemohla ani vidět.
"Tohle teď dělá?", zeptala se Anna nešťastně, když uviděla svého muže stát stole a pít exáče. Koutky úst se jí maličko posunuly dozadu a dolů a rty se jí zúžily. Tenhle obličej Lenka dobře znala. Babička se takhle tvářila vždycky, když jako malá zlobila.
"Babi netvař se", řekla jako už tolikrát. "No dělal to asi před hodinou a půl..."
"To zase přijde domů jak zákon káže."
"A bude to dělat celej život", potěšila jí Lenka. "Prosim tě tykej mi, je to pro mě strašně divný, když mi vykáš."
"Ale jste starší než já", odporovala zdvořile Anna.
"No tak to ti můžu navrhnout tykání já. To víš, nikdo nemládne. Ačkoliv... Ještě jsem se tady neviděla v zrcadle. Nevypadám náhodou na dvacet?"
"Nooo..." Anna přemýšlela, jak Lenku neurazit.
"Aha, no jo, tak nic." Vytáhla elektronické cigáro.
"Viděla jsi někdy todle?" Lenka kouřila.
Anna to nikdy neviděla, ale to nic neznamenalo. Zase tak moc toho v životě neviděla.
"Tak ti předvedu ještě něco." Spustila vyprávění své maminky.
"To vypráví tvoje dcera, která se ti narodí sedumnáctýho prosince. Pojmenuješ jí Hanička."
Anna poslouchala hlas své nenarozené dcery. Položila si ruku na břicho. Byla v sedmém měsíci, ale dosud pochopitelně netušila, jestli bude mít chlapečka nebo holčičku. Kdyby to byla dcera, chtěla jí pojmenovat Hana, ale nikomu to ještě neřekla. To na ní udělalo hluboký dojem. Prohlížela si Lenku. V její tváři viděla stejné oči, jako měla její matka, sestra i ona sama. A tmavé obočí pod světlými vlasy. Ona je to snad pravda....
"Bude válka?", otázala se tiše, když poslouchala, jak její nenarozená dcera vzpomíná z pohledu pětiletého dítěte na noční nálety na Vlašim, na houkající sirény, útěky do sklepa a tašku s chlebem a vodou, která byla stále připravená u dveří, aby v případě zásahu a závalu měli v krytu co jíst.
"Jo, jo. Bude. Velká válka, které se bude říkat druhá světová. Ale neboj, rodině se nic nestane. Všichni to přežijete... přežijeme. Víš, Hitler nás bude okupovat a chlapi tím pádem zůstanou doma. Slováci se na nás vykašlou a budou s Hitlerem. Co nevidět si založeji vlastní stát, teda štát..."
"Já jsem věděla, proč je nemám ráda!", skočila jí do řeči Anna.
"No, a to ti vydrželo celej život. Víš, jsem hrozně vynervovaná. Jak to tak vypadá, ztratila jsem dneska úplně všechno. Svůj domov, rodinu, práci..."
"Ty pracuješ? Chodíš do práce jako Mařenka? Co se stalo? Máš dluhy?"
"Ale né, u nás normálně ženský pracujou. A nemám teď nic", dokončovala Lenku přerušenou myšlenku. "Cejtim se vážně mizerně. Nemohla bys mě prosim tě někam uložit na noc?"
"No..." Anna se zamyslela. V bytě byl kumbál, kam cpala věci, pro které nebylo v kuchyni nebo v ložnici místo. "Je tady takový kumbál... Ale je tam nepořádek. A co tomu řekne Pepík?"
"Na dědu se vykašli. Ten si mě dneska nevšimne a zejtra mu to vysvětlim. A třeba už tu nebudu, třeba se mi povede se vrátit domů", řekla Lenka. Anna pokrčila rameny. Celý život byla submisivní.
V kumbále shrnuly věci ke straně a postavily tam lehátko. Anna Lence rozestlala.
"Hele", Lenka ukazovala na krabici vedle lehátka. "Tady nechám zbytek prachů, kdybych se fakt dostala domů. A nedávej je Pepíkovi! Všechny by je propil. Tady máš teď tu půlku." Podala Anně odpočítané a narovnané bankovky.

Lenka se opřela zády o polštář. V místnůstce bylo zhasnuto. Musím si udělat inventuru. Tak copak to máme. Dvoje ponožky, dvoje kalhotky. Jedno triko, jedna noční košile. Peněženka s doklady, klíče. Krém na obličej, hřeben, kartáček na zuby, nabíječky, elektronická cigára. Ty dlouho nevydrží. Bude zase muset přejít na normální. Antidepresiva. Bude je hned muset pomalu ubírat, aby jí nebylo blbě, až dojdou. Nyní se zatím lidstvo umí bez nich obejít. Na levé ruce má snubák a na pravé prsten s půlkarátovým briliantem. To bylo všechno. A o co přišla? Před chvílí například navštívila suchou toaletu společnou pro tři partaje. Od babičky dostala na cestu kbelík s vodou. Toaleta vykazovala neklamné známky hygienické nekultivovanosti nájemníků. Kdepak je můj splachovací záchůdek, litovala Lenka. A moje vana! Už nikdy si nelehnu do teplé vody ani si nedám sprchu. Po zbytek života se budu mejt v plechovym lavóru. Její rodina nedisponovala moderními vymoženostmi jako je tekoucí voda. Musím se vrátit!
Lenka si nebyla jistá, co způsobilo její průšvih, do kterého se dostala. Jestli její toulavá mysl nebo nějaká utajená a neobyčejně potměšilá funkce jejího moderního mobilního telefonu, ale mechanismus byl snad jasný.
Vzpomněla na svého porodníka, který jí utěšoval slovy: "Když to šlo tam, musí to jít i ven."
Ano. Když to šlo sem, musí to jít a tam, domů. Bože, jak si to přála.
Strčila nabíječku do zásuvky pod úzkým okénkem a připojila k ní mobil. Netušila, jaké má štěstí, že nabíječka je čínský výrobek, určený k distribuci do celého světa. Mohla proto fungovat i tady a teď, kde je v síti jen sto dvacet voltů. Jako v Americe v roce 2014.
Spustila film z desátých narozenin své dcery. Jiný, který by byl z jejího domova, neměla. Rozhodla se ignorovat fakt, že když se jí to podaří, bude ve své současnosti dvakrát. Ani nějaké porušení základních fyzikálních zákonů jako třeba toho o zachování hmoty a energie jí trápit nebude! Taková drobná lapálie se vyřeší. A nakonec, alespoň by jí měl kdo pomáhat s domácností. Byly by na to dvě. To by manžel koukal! Asi by se z nich zbláznil. Jestlipak by uměla vyjít sama ze sebou? Pořád to je lepší varianta, než ztvrdnout tady.
Na malé obrazovce se směje krásná a roztomilá holčička. Tehdy ještě nebyla dospívající. Přichází Lenčin manžel a gratuluje s velikou krabicí. Přichází dospělý syn a také gratuluje. Holčička se stále šťastně směje a sfoukává svíčky. Lenka v kumbále brečí. Tolik by chtěla manžela obejmout. Tak ráda by slyšela i jeho nadávání, když se mu nedaří. Jeho obligátní sousloví "sráč jeden zasranej". Znovu pouští film od začátku. Krásná a roztomilá holčička se směje... A znovu od začátku, stále dokola. Soustředí se jen na ten film. Na uších sluchátka, poslouchá smích a gratulace. A pořád brečí.

Pokračování každou neděli, tedy za týden, 7. 2. 2016 ve 20:00
© Magdalena Vožická 2015. Nekopírujte, linkujte.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 31. ledna 2016 v 22:35 | Reagovat

Byla jsem zde a gratuluju - skvělé! Přijdu zase za týden - teda "pokud se dostaneš znova do své přítomnosti" ;-)

2 Sugr Sugr | E-mail | Web | 1. února 2016 v 18:18 | Reagovat

Klaním se nad tvým umem! :-)

3 Elis Elis | Web | 2. února 2016 v 13:54 | Reagovat

Dobře napsané, mám to spád, těším se na další díl... :-)

4 Van Vendy Van Vendy | Web | 2. února 2016 v 22:36 | Reagovat

Komplikace! Docela mám strach, jak to celé dopadne.

5 Anidea Anidea | E-mail | Web | 2. února 2016 v 22:52 | Reagovat

[1]: To se uvidí :-) Když přijdeš, budu moc ráda.

[2]: Díky, ale přeháníš :-)

[3]: Od odborníka a kolegyně chvála potěší :-)

[4]: Špatně, moc špatně.

6 Wu Wu | Web | 21. února 2016 v 19:56 | Reagovat

Jsem poněkud pozadu :), ale přesně jak píše Elis - dobře napsané, má to spád. Četl jsem jedním dechem.

7 Anidea Anidea | E-mail | Web | 21. února 2016 v 21:23 | Reagovat

[6]: Dík, můžu jen opakovat, že od takového čtenáře - znalce si pochvaly velice vážím :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama