JAK PODVRACET SPOTŘEBNÍ CIVILIZACI A JINÉ ÚVAHY

Konec špatný, všechno špatné - 10. díl

21. února 2016 v 19:00 |  Román na pokračování
Konec špatný, všechno špatné
* rodinné sci-fi

* 10. díl


* Většina postav je skutečná a pokud čistě náhodou někomu někoho připomínají, pak je to úplně v pořádku.

* Všechny díly najdete v rubrice "Román na pokračování" .

Smutek. Kde to Anna vzala, neměla Lenka tušení. Těžké černé taftové šaty, které jí neseděly úplně všude, kde jí nesedět mohly. A ona mohla ven. Ukázalo se ale, že si netroufá. Snížená dávka antidepresiv a nikotinu dělaly své. Dlouhé minuty stávala u okna a motala se jí hlava. Anna měla trpělivost. Její nejsilnější stránkou byla velmi vyvinutá empatie a ona si uměla představit, jak se Lenka po své ztrátě cítí. Zatím ji do ničeho nenutila. Byla ráda, že se snaží a s Pepíkem vychází lépe, než si uměla představit. A na Pepíka měla její přítomnost velmi kladný vliv. Chodil sice každý večer po práci do hospody, ale po návratu i přes silnou opilost tiše zalézal, protože mu někde v podvědomí zůstal velmi špatný pocit po Lenčině zásahu. Netroufal si dělat žádné scény, když byla ona v bytě.


Nicméně se blížila další neděle, na kterou připadala pravidelná návštěva u Anniných rodičů v Čerčanech. Anna tam jezdívala sama. Její otec odsuzoval alkoholismus a nikdy se nerozpakoval dát najevo své názory. Pepík to naopak odmítal poslouchat a despotický tchán, se kterým se při stěhování nerozloučil zrovna srdečně, mu lezl na nervy. Anna musela každou neděli poslouchat, jak si zkazila život a proto měla silný dojem, že přítomnost Lenky by mohla velmi změnit atmosféru a námět rozhovoru u povinného oběda. Mírně škodolibě se těšila na střet Lenky a institutu otce - hlavy rodiny, nenapadnutelné autority.
Přijel městský autobus. Na to si nezvyknu, lekala se Lenka, když se zase objevil na opačné straně ulice, než čekala. Ještě budu mít radost z Hitlera, až to změní. Zvedla nohu, postavila ji na schůdek, přenesla na ní váhu a ozval se nezaměnitelný zvuk trhající se látky. Málem upadla. Přišlápla si sukni.
"Ježíš, opatrně!" zvolala Anna.
"Proč mám tu sukni tak dlouhou? Ty máš jen pod kolena!"
"Prosím tě tiše a sedni si. Mám v kabelce špendlík, není to snad tak roztržený. Ty nemůžeš mít kratší sukni, ve tvém věku", dodala tišeji.
"Od kdy tady existují autobusy?"
"No nevím, co pamatuju, jezdily tu vždycky..."
V Benešově přestoupily na vlak. Lenka měla oči navrch hlavy. I trochu ožila.
"To je paráda! Připadám si jako v muzeu!" Nadšeně se rozhlížela po dřevěných lavicích. A ta krásná parní lokomotiva, která přitáhla vagóny. Z dětství pamatovala jedno slavnostní odpoledne, kdy na čerčanské nádraží přijela parní lokomotiva v rámci oslav nějakého železničního výročí. Ten zvuk!
"Prosím tě tiše a sedni si", opakovala utrápeně Anna.

"Maminko, tatínku, představuji vám svojí vnučku Lenku."
Lenka na Annu pohlédla s nelíčeným obdivem. Nikdy by od ní nečekala takhle vytříbený smysl pro humor.
Když se vytrmácely od nádraží do kopce až k domu, Anna otevřela branku, sešly po schodech kolem kamenné zdi až na dvorek a zaklepaly na okno. Otevřít vyšli oba rodiče a překvapeně hleděli na neohlášenou návštěvu. Annino vysvětlení jim opravdu moc nepomohlo.
Jsem stejně stará jako moje vlastní prababička, zděsila se Lenka. Ale nejraději by jí skočila kolem krku. Uvědomila si, že i po ní se jí po její smrti velmi stýskalo.
"Vítám tě Aničko", řekla prababička Marie. "Nerozuměla jsem ti, co jsi to říkala, kdo že to je?", prohlížela si podivnou ženu.
Praděd Josef zamračeně a důstojně pomalu, aby se nezadýchal, beze slova odkráčel zpět do kuchyně.
"Půjdeme dovnitř, všechno vám vysvětlím."
"Ahoj", pípla tiše Lenka. Marie se po ní nesouhlasně ohlédla.
"Jste mi nějaká povědomá", řekla.
"Na tom není nic divnýho", odpověděla Lenka. "Jé, tady to vypadá úplně jako za padesát let! Je to do puntíku stejný, jak si to pamatuju..." Cítila, jak se jí do hrdla tlačí dojetí.
"Prosím tě tiše a sedni si."
Všichni se nepohodlně usadili v malinké kuchyňce ke stolu a všichni hleděli na ni. Byla tady i jejich mladší dcera Mařenka. Ta na Lenku koukala velmi podezřívavě.
"Tak co mám řekneš", obrátil se Josef na Annu.
"Já nic, všechno vám vysvětlí tady Lenka."
Ta ztratila řeč. Chvíli nevěděla, jak začít. Rozhlížela se po kuchyňce. Na hučících kamnech něco bublalo a v kuchyni visela vůně smetanové omáčky.
"Jmenuju se Lenka Lužická, jsem vaše pravnučka - tvoje praneteř", otočila se k Mařence, "a přišla jsem z budoucnosti."
"Tohle opravdu nemusím poslouchat. Anno, jestli nám chceš připravovat takovéhle chvíle a tahat sem nějaké podvodnice, nemusíš už k nám jezdit", procedil Josef skrz zuby - ještě měl své vlastní - a začal se zvedat od stolu. Anna vypadala jako svoje vlastní socha.
"Dědo počkej..." Lenka rychle vytáhla telefon a spustila na něm video z YouTube, které kdysi stáhla. Josefa podivné zvuky zastavily. Otočil se koukal na malou barevnou obrazovku. Sledoval pohled na rušnou křižovatku z výškové budovy nějakého světového velkoměsta. Pomalu si sedl. Minutové video skončilo za naprostého ticha. Pak spustila empétrojku, Black Sabbath. Tohle zapůsobilo ještě víc, hudba zněla v prvorepublikové kuchyni jako z jiného světa. Byla z jiného světa.
"Mám tu i jednu fotku, jak budeš vypadat, až ti bude skoro devadesát", nalistovala jeden ze skenů.
Josef dlouho obrázek prohlížel.
"Bude válka?" optal se po tíživě dlouhé době.
"Ano. Patnáctýho března nás Němci zaberou a hned se začne jezdit vpravo."
"Proč vpravo? Přežijeme to? A jak to všechno dopadne?"
Výborně, mám to v kapse. Vstřebali to. Ještě, že mám ten mobil.
"Protože je to takový normálnější. Celá rodina to přežije, nikomu z nás se nic nestane." Zamyslela se. Kdyby si tak z dějepisu něco pamatovala! To by potom tady mohla být za věštce, ale neměla tušení o jednotlivých datech, o tom, jak šly některé události za sebou...
"Němci udělají anšlus v Rakousku, obsadí nás a napadnou Polsko. Anglie a Francie jim vyhlásí válku, ale oni se přeženou západní i severní Evropou až k Atlantiku. Z pevniny budou střílet rakety na Anglii. Potom napadnou Rusko."
"Rusko? Vždyť je to Hitlerův spojenec!"
"On Hitler Stalina vypeče. Taky po celý Evropě nechá posbírat Židy a skoro všechny pozabíjet ve vyhlazovacích táborech. Víte, že má Hitler jen jedno varle?"
Marie se zatvářila jako samotná raněná mravnost.
"Napadne Rusko", pokračovala Lenka, "a to už se mu to začne sypat. Kdyby to neudělal, tak asi vyhrál. Ruská zima s ním zatočí jako s Napoleonem. Pak Japonci napadnou Američany a zatáhnou je do toho taky. Budou spolu docela dlouho bojovat v tichomoří. A nakonec se Američani vyloději i v Evropě a společně s Rusama to Němcům nandaji. Zaplete se do toho Austrálie a bude se bojovat i v severní Africe, ale nepamatuju si proč. Konec bude až v květnu 1945 a dohromady to odnese šedesát miliónů lidí. Spojenci - to jsou naši - budou koncem války hodně bombardovat Vlašim kvůli tý zbrojovce, ale schválně se nebudou trefovat, protože tam mají taky akcie. Takže ty bomby budou padat okolo do polí, ale stejně budeme muset furt po nocích běhat do sklepa... A s Japonskem to skončí dokonce až v září. Oni toho Japonci nechtěli nechat, tak je Amíci pocuchali dvěma atomovejma bombama... To je taková nová strašně ničivá zbraň, pak tam ani tráva nerostla. Pomáhal jí stavět Einstein. Kdyby ho Hitler nevyhnal... Ten se ji snažil vyrobit taky, ale naštěstí to nestihnul."
Dlouho bylo ticho. Jako svoje vlastní sochy teď vypadali všichni. Marie byla bledá jako smrt.
"Plácáš páté přes deváté", řekla Anna.
"Jsem nervózní, když věštim budoucnost. Až se trochu uklidnim, snad to vysvětlim líp..."
"Dvě světový války, to je moc na jeden lidskej život...", zašeptala Marie.
"A pak? Pak už bude konečně dobře?", optal se Josef.
"No tři roky to docela dobře bude vypadat, jenže protože se Stalin s Rooslweltem a Churchillem před koncem války domluví na rozdělení vlivu -"
"S Churchillem? V Anglii je u moci Chamberlein", podivil se Josef.
"Chemberlein je blbec a srab, podepsal přece Mnichov. Sudety byl jen začátek! Churchill bude co nevidět novým ministerskym předsedou. Tak si teda tihle pánové rozdělí svět pod svý sféry vlivu a my připadneme pod Rusko. A v roce 1948 tady vyvolají komunisti státní převrat a chopěji se moci. Někdy kolem tohodle data se vdá Mařenka."
Lenka sledovala, jak její vlastní dvě atomové bomby vybuchují. Mařenka, Josef a Anna byli skalní komunisté a Mařenka téměř stará panna.
Josef a ona začali mluvit oba najednou.
"Koho si vezmu? Znám ho už teď?" a "Konečně snad tedy bude lépe", skočil jí do řeči Josef. Ona zmlkla, přestože pod jejím ječivým hlasem ten jeho téměř zanikl.
Lenka se obrátila k Mařence:
"Znáš, ale neměla bych ti to vyzvonit, abys to nějak nezkazila. I když, jestli by to nebylo lepší..."
"Co se stane? Nebude šťastná?", strachovala se Marie.
Lenka se až podivila, jak zvítězily osobní zájmy nad historickými událostmi.
Mařenku neměla ráda. Její ostré zoubky, všechny s mezerami, dodávaly jejímu úsměvu strašidelný nádech a celá tvář, i když s podobnými rysy jako tvář babičky, byla panovačná a nepříjemná.
"No moc ne. On je to skalní komunista a rok po svatbě ho někdo umlátí, až půjde v noci z hospody. Ale zbude ti po něm krásnej syn, jmenuje se Břetislav", snažila se vylepšit dost děsivý pohled do Mařenčiny budoucnosti.
"Já už vím, kdo to bude! Břetislav od sousedů! Když mu zakážu chodit večer pryč, tak se mu nic nestane, ne?"
"To vážně nevim. Už jsem rozbila hrníček, kterej si pamatuju z dětství a furt si na něj pamatuju, i když jsem ho nemohla vidět, protože jsem ho rozbila spoustu let před tím, než jsem se narodila... Je to celý absurdní." Na Lenku nějak padala beznaděj.
"Říkal jsem, že konečně bude svět lepší, když si budeme vládnout sami", prosadil se konečně Josef.
"Já ti nevim, ono se líp žilo jen pár komunistum, který vládli a všichni se jich báli. Spousta věcí byla zakázaná. Jako třeba jezdit do zahraničí..."
"Stejně nikam nejezdíme!"
"To je hroznej pohled. Víš, komunistická myšlenka je pěkná, ale pro mravence. Když budeme předpokládat, že mají lidi v hlavě aspoň náznak mozku, tak to nemůže fungovat. Nakonec ani obyčejný lidi komunisty nechtěli a Rusové nás zabrali, vojensky, stejně jako to brzy udělá Hitler. A trvalo dalších dvacet let, než proběhla Evropou vlna revolucí a komunismus padnul, nakonec i v Rusku. U nás to bylo až v roce 1989. A to už byla celá země hrozně zchudlá, protože komunisti špatně hospodařili. Nerozvařej se ty knedlíky?"
Lenka viděla rozhněvaný výraz na Josefově tváři. Jasně, jeho nikdy nepřesvědčí, nemá to cenu. Raději odvedla pozornost. Marie, Anna i Mařenka vyskočily od stolu a pletly se jedna druhé u sporáku. Knedlíky byly jako hadr.
"Nandej Aničko tatínkovi tenhle kousek masa, je nejlepší, aby se nezlobil", ukazovala Marie Anně do kastrólu.
"Proč?" Lenka byla podrážděná. Josefova zabedněnost jí vadila. "Nejlepší by měla dostat babička, je těhotná. Máte maso jednou tejdně! Dědovi bys měla dát nejmenší, přivedl celou rodinu do neštěstí, že si od tebe nedal říct s tim pozemkem a půjčkama! Budeš to splácet ještě za třicet let. A pomáhal s vařením? Určitě ne. Jak to máš vůbec se splátkama?"
Josef se zvedl a uraženě odešel do nevytopené ložnice. Marii zrudly oči a Mařenka použila ječák:
"Co si to dovolujete? Co vy víte o našich penězích? Takhle s tatínkem nikdo mluvit nebude!"
"Mařenko nech toho..." Marie konflikty špatně snášela.
"Co mě okřikuješ?" vyjela Mařenka na svou matku.
Tu si Lenka uvědomila, že je stejně stará jako prababička Marie a že se tudíž může uplatnit jako důstojná autoritativní dáma.
"Jak to mluvíš se svou matkou?" zahřímala.
Mařenka se vztyčila a odkráčela za otcem.
"Ti se teda potrestali, když budou bez oběda", pravila Lenka spokojeně. "Zbyde na nás víc."
"Tak. A teď tatínek nepromluví, dokud se mu neomluvím", Marii se zlomil hlas.
"Co by ses mu omlouvala? Vždyť ty jsi mu nic neudělala. To já... Nech ho, přece tam nebude zalezlej věčně."
"Ale bude."
Tiše seděly nad talíři.
"Jak to bude ve válce s penězi?", optala se po chvíli Marie tiše. "Bude inflace? To by nám ten dluh snížilo..."
"Inflace bude, nevim jen jaká. Můj tatínek mi to vyprávěl, ale já si nepamatuju podrobnosti. Ale co vím, to si pamatuju, že to dluh nesnížilo. Zůstal vám.."
Marii už začaly kapat slzy do talíře.

Pokračování každou neděli, tedy za týden, 28. 2. 2016 v 18:00
© Magdalena Vožická 2015. Nekopírujte, linkujte.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 21. února 2016 v 20:52 | Reagovat

Je zajímavé, co informací jsem v jednom článku získala. Budu se zase těšit na další pokračování.
Možná není někdy lepší znát budoucnost. Já bych ji asi znát chtěla ;-)

2 Anidea Anidea | E-mail | Web | 21. února 2016 v 21:22 | Reagovat

[1]: Víš, že jsem o tom hodně přemýšlela? A asi bych budoucnost znát nechtěla. Leda bych to mohla nějak ovlivnit. Ale dneska se dějou věci, které ovlivnit nemůžu...

3 Sugr Sugr | E-mail | Web | 22. února 2016 v 18:27 | Reagovat

Šikulka!
Nejen spisovatelská, ale i tím, že si mě najdeš i když nejsem už u vás v Autorském klubu! ???

4 Anidea Anidea | E-mail | Web | 23. února 2016 v 18:25 | Reagovat

[3]: Já jsem k Tobě nechodila, že jsi byla v autorském klubu. Mám Tě v odběru novinek :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama