JAK PODVRACET SPOTŘEBNÍ CIVILIZACI A JINÉ ÚVAHY

Konec špatný, všechno špatné - 11. díl

28. února 2016 v 18:00 |  Román na pokračování
Konec špatný, všechno špatné
* rodinné sci-fi

* 11. díl


* Většina postav je skutečná a pokud čistě náhodou někomu někoho připomínají, pak je to úplně v pořádku.

* Všechny díly najdete v rubrice "Román na pokračování" .

Lenka s Marií seděly na spodním schůdku dole na zahradě. Na tuhle roční dobu bylo dnes mimořádně hezky.
"Chtěla jsem s tebou mluvit o samotě, protože ti musim něco říct a nechci, aby to věděl ještě někdo jinej." Teď Lenka těžce hledala slova. "Víš... Anně se rok po válce narodí syn, Jirka." Odmlčela se. To, co chtěla Marii říct, rodinu tížilo dlouhá léta. Raději začala znovu.
"Vlastně jsem přeskočila, teď, sedumnáctýho prosince se jí narodí moje maminka, holčička, a bude se jmenovat Hana. A obě budou v pořádku. No a ten Jirka, co se narodil rok po válce, tak když mu bylo dvacet, uzavřel vůbec nejvyšší životní pojistku a za tři měsíce ho někdo zabil."
"Proboha..."
"Nezjistilo se kdo, jen mamince někdo vyhrožoval, aby dala zastavit vyšetřování, jinak že... No a když byla vyplacená pojistka, babička konečně doplatila ten dědův dluh a nastěhovala se s manželem sem. A pak se zhroutila a tak. Do smrti už pak byla nešťastná."
"Chudák Anička!"

"Proto jí to nesmíš říct, aby se netrápila. A nenecháme to zajít tak daleko. Dám ti dopis, kde ti všechno napíšu. U tohodle si pamatuju všechny podrobnosti i data. A ty jí budeš včas varovat. Aby se to nestalo. Jenže..." Lenka se opět odmlčela.
Marie se zatím snažila zorientovat v jejím vyprávění. Nejvíc jí pletlo to skákání v časech, když o věcech, které se teprve měly stát, mluvila jako o minulosti. Nebyla si jistá, jestli to chápala všechno.
"Jenže," pokračovala Lenka, "potom nikdo nedoplatí ten dluh. Ty budeš mít směšnej důchod a ten nestačil ani na živobytí, komunisti na chudý kašlali. A děda měl pořád minimální příjem, jako dneska. Celý léta vám pomáhala Mařenka. Dávala vám každou korunu, kterou vyšetřila a přitom byla s klukem sama. Když to potom babička všechno doplatila, přepsali jste na ní barák celej a po vaší smrti Mařenka nedostala nic a dělala trochu scény. Ani se jí moc nedivim... A teď by to šlo všechno spravit, když jsem tady."
"Jak? Vy máte nějaký majetek?"
"Vidělas ten přístroj, viď? Vím, kdo mi za něj dá pořádnej ranec... Stejně je mi tady k ničemu."
Lence se zastavilo srdce. Už si sice s tímhle nápadem pohrávala dřív, ale k definitivnímu rozhodnutí dospěla právě teď. Zapůsobila na ní bída viditelná na každém kroku. Spravované oblečení i utrápená Mariina tvář. Sama sebe připraví o jediný hmatatelný důkaz, že se nezbláznila. Bála se, že i ona sama přestane vědět, jestli to má v hlavě v pořádku. Připraví se o obrázky dětí, muže... Ale vyslovila to. Nelze už to vzít zpátky.
"Jestli to tak bude, poslal nám vás sám Pán Bůh," přerušila její poplašené myšlenky Marie. Na rozdíl od zbytku rodiny byla hluboce věřící.
"Kolik teda dlužíte?"
Marie jí to řekla. Na Lenku to neudělalo žádný dojem, stále netušila, jaká je kupní síla peněz, kolik co stojí.
"Dobře, pokusím se to dát dohromady co nejdřív. Protože se pořád snažim se vrátit do svojí doby, víš, moc se mi tu nelíbí, tady máš zatím můj prstýnek, dostala jsem ho od maminky, od Haničky. Kdyby se mi to povedlo, jako se vrátit, tak budeš mít aspoň něco. Je to malej briliant." Stáhla ho s lítostí s prstu. Ale Marii litovala ještě víc, litovala jí celý svůj život, co rozum pobrala. Podala jí prsten a Marie si ho navlíkla.
Obě chvilku na sluníčku pozorovaly třpytivý šperk.
"Ale prosím tě, zatím nikomu ani slovo, ani Mařence! A pradědeček si to nezaslouží už vůbec, nemít starosti."
Pak Lenka opatrně objala Marii kolem ramen.
"Umíš si představit, jaký to pro mě je tě zase po letech vidět?"
"Nevím, co na to říct..."
"Mohla bys mi prosim tě zazpívat tu písničku z Fidlovačky, cos zpívala babičce, když byla malá? Mě jí zpívala vždycky před spaním. Víš, Za hory, za lesy..."
"Ty jsi možná vážně naše vlastní." Poprvé Lence tykla.
A začala zpívat:

"Za hory, za lesy
ku klekání, ku spánku
sluníčko stele si
lůžko z rudých červánků.

Zavolej mi měsíčku,
mojí malou hvězdičku,
ona mi k lásce mé
posvítí na cestičku.

Hvězdičko, na chvíli
přijď se večer podívat,
až bude můj milý
na zahrádce se mnou stát.

Sestup Pán Bůh z nebe níž
ať naší lásku uvidíš.
Pánbíčku v nebíčku,
viď, že nám to dovolíš.

Komu z nás jedenkrát
láska v srdci dohoří,
hvězdička, kamarád
do hlubin se ponoří.

By jsi prošel celý svět
nevrátí ti nikdo zpět
lásku tvou ztracenou,
blahé chvíle mladých let."

Anna s Lenkou pomalu kráčely dolů s kopce prašnou silnicí na nádraží. Anna se tvářila svým obvyklým nesouhlasným způsobem.
"Tak se netvař, babi. No moc dobře to nedopadlo... Ale mě hrozně rozčiluje, když někdo parazituje. Jestli chlap živí rodinu a manželka souhlasí, že bude doma a o všechno se stará, pak je to dobrý. Ale když se taky může přetrhnout a vydělává, aby se vůbec přežilo jako babička a chlap se nechá obskakovat jako paša úplně stejně jako by byl živitel rodily, tak je to špatně!"
"To jsou feministický řeči, Leničko."
"Máš pocit, že jsou černoši méněcenný, protože z nich někdo udělal otroky?"
"Co sem pleteš černochy?"
"No víš, já si prostě připadám jenom jako obyčejná lidská bytost, která je rovnocenná všem ostatním lidským bytostem a mělo by bejt jedno, jestli jsem ženská nebo černoch... Nejsem na světě od toho, abych někomu dělala služku, maximálně můžu s někým s láskou spolupracovat a starat se o slabší, který nemaj na to, aby byly soběstačný. Chtělo by to trochu zapracovat na humanismu a liberalizmu!"
"Třeba o děti nebo nemocný?"
"Třeba."
"Ale tatínek je nemocný."
"Myslíš tak moc, že po sobě nemůže uklidit se stolu?"
"Kam jsi to chtěla jít?" Vzdychla Anna. Byla rozladěná a neměla už náladu Lenku poslouchat. Nevěděla nic o její rozmluvě se svou maminkou a tak ani neměla tušení o naději, kterou zasela do jejího srdce. Trochu se divila, že se po nepříjemné scéně u oběda při loučení tak vřele objaly.
Lenka se chtěla podívat na dědečka svého tatínka. Měl u řeky pod nádražím malou cementárnu.
"Chtěla bych se kouknout na Kutalíkovic fabriku..."
"Na tu cementárnu? Tatínek říkal, že jsou to podvodníci, protože vyrábějí šizené tašky na střechu! Co tam chceš?"
"To jsou jen závistivý komunistický pomluvy. Jeho výrobky sloužejí v Čečanech ještě dneska, teda budou sloužit po osumdesáti letech", opravila se Lenka.
"Ty nedáš pokoj! Už tě sem nikdy nevezmu. Co tam chceš?"
"Tak se podrž. Jejich vnuk si vezme tvojí dceru. Ale to už žádnou cementárnu mít nebudou, pradědeček Kutalík rok před převratem umřel. Vlastně ještě že tak. Ještě, že se toho chudák nedožil, komunisti by mu to sebrali."
"Nemohla bys mít někdy nějaký dobrý zprávy? A budou spolu šťastní?"
"No vlastně ani ne... Ze začátku jo, ale pak to nějak zkazili."
"Takže zase jen špatné zprávy?"
Lenka se zamyslela. Vážně to moc dobré zprávy nejsou. Její rodiče se docela dramaticky rozvedli a ona zůstala jen s maminkou. Neměla by jim raději zabránit se seznámit? Na druhou stranu Lence tatínek tak chyběl proto, že jí měl rád a moc se jí věnoval. Povídal jí vlastní pohádky, hodně jí četl, vyráběl hračky, vyvolávali spolu fotografie, nechával ji rozbírat skutečný motocykl, učil ji lyžovat, bruslit, jezdit na kole a střílet z praku i vzduchovky... Dodneška to umí docela dobře. Taky se hrabat a hledat poklady na smeťáku. Je to všeuměl a kvůli němu vedle sebe nesnesla muže, který by neuměl opravit úplně všechno.
Na to, co udělá, je ještě dost času. Třeba mohli být oba šťastnější, kdyby se nepotkali...
Když jim zabrání se setkat, nenarodí se. Když se nenarodí, nebude jim moct zabránit se setkat, oni se vezmou a ona se narodí. A tak pořád dokola.
Je to zmatek. Jediné, co se dá udělat, aby viděla, jak to dopadne, je to zkusit. Jí by vůbec nevadilo, kdyby se nenarodila.
Za nesouhlasného Annina mlčení došly k řece. Lenka byla připravená, že nic neuvidí, byla neděle. Jak jí překvapilo, že děd pracoval! Stály s Annou u plotu velikého pozemku a pozorovaly vysokého šlachovitého muže, jak pohání vola, který táhne po dvou kolejnicích vůz naložený mokrým pískem. Před tím bylo potřeba ručně vytěžit písek ze dna Sázavy. Koleje vedly přímo z řeky přes zahradu a cestu až do dílny. Dědeček Lenčina tatínka vypadal jako filmová hvězda. Štíhlý a svalnatý ze dřiny. Husté vlnité vlasy a krásný knír v ostře řezané tváři.
"Nevybere si Hanička zase tak špatně, viď?"
"Jeho vnuk mu nemusí být podobný..."
"No knír teda nikdy neměl."

"Milovaná Aničko,

byli bychom všichni moc rádi, kdybyste s naší novou příbuznou přijeli co nejdříve to půjde. Tatínek se umoudřil a teď už nemluví o ničem jiném, než o ní. Chtěl by se jí optat na moc věcí a myslím, že by byl i trpělivý. Škoda, že je taková nevychovaná, ale zdá se, že je hodná.
Mařenka má zcela popletenou hlavu a začala nadbíhat mladému od Bystrých, protože si myslí, že je to její budoucí manžel. Je to trapné a nedá si říct, vždyť ji znáš. Je tvrdohlavá po tatínkovi.
Až sem pojedeš, přivez prosím Tě zase nějaký pěkný kousek masa, jestli něco vyšetříš a aby se Pepíček nezlobil.

Všichni Vás moc pozdravujeme,
líbám Tě, maminka"

Lenka s Annou seděly na lehátku v kumbále a četli krátký dopis, se kterým před chvilkou zazvonil pošťák.
Tak tohle tu mají místo esemesek, myslela si Lenka.
"Vidíš, jak je tatínek hodnej!"
"Nó, nejpříjemnější na celym světě. Když jsem byla malá, vůbec si mě nevšímal. Všimnul se mě jedině, když jsem mu dupala nad hlavou a to pak třískal holí do stropu. Jednou jedinkrát mě vzal na procházku. Krmili jsme mravence medem."
"To je celý on... Jak dupala nad hlavou?"
"Na starý kolena jsi se s dědou nastěhovala do Čerčan do toho horního patra a já tam byla hodně s váma. Budu ti muset odvyprávět celej tvůj život. Dobře si ho pamatuju, ty mě jsi ho vyprávěla mockrát. A moje maminka taky."
"Nevím, jestli bych radši nebyla překvapená. Kdy pojedeme do Čerčan?"
"Až budeme mít auto."
"Nefantazíruj a vezmi tuhle krabici."
"Jak jsi stihla ten byt tak strašně zakramařit? Nebydlíš tu přece dlouho." Lenka viděla, po kom je taková hospodyňka.
Celé dopoledne se s Annou zabývaly vyklízením kumbálu. Lenka rezignovala. Ztratila už naději na návrat. Film z domova si promítla nesčetněkrát a nic. Potřebovala se trochu lépe zabydlet a dlouhá sukně se jí pořád zachytávala o nějaké krámy. Anna tedy přerovnávala spoustu věcí a hledala pro ně nová místa po celém bytě.
"Budu taky potřebovat nějakou postel, bolejí už ně z tohodle záda..."
Další kafe z melty s bobtnajícím chlebem. Lenka seděla u kuchyňského stolu a psala na korespondenční lístek svou esemesku:
"Dobrý den,
ztvrdla jsem tady. Sejdeme se ve čtvrtek v pět na horním náměstí před trafikou .
Posel z budoucnosti."

Pokračování každou neděli, tedy za týden, 6. 3. 2016 v 19:00
© Magdalena Vožická 2015. Nekopírujte, linkujte.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sugr Sugr | E-mail | Web | 28. února 2016 v 20:13 | Reagovat

Když je někdo takhle obdařen psacím umem, je to dar, píšeš úžasně. :-)

2 Anidea Anidea | E-mail | Web | 28. února 2016 v 20:42 | Reagovat

[1]: Moc Ti děkuju, jsi na mě moc milá :-) Ale básničky jako Ty, to neumím :-)

3 Sugr Sugr | E-mail | Web | 28. února 2016 v 20:44 | Reagovat

[2]: Nemažu med kolem pusy, jako je zde na Blogu cz zvykem, říkám pravdu, protože ty umíš skutečně moc hezky psát, to je dar, neznám tady další takovou blogerku.
Teď jsem na jednom blogu četla, že blogerka píše básničku z nouze cnost, takže..., asi bys je také uměla psát. :-D

4 Anidea Anidea | E-mail | Web | 28. února 2016 v 21:05 | Reagovat

[3]: Tvoje pochvaly mě opravdu hřejí u srdce :-) Psát básně není žádná z nouze ctnost. Básnictví bylo v dějinách literatury vždycky o mnoho víc než próza. A vím, že Ty se hloupými komentáři kdovíkde odradit nenecháš a tak je to správně! A že psát básně neumím, to vím. Napsala jsem jen jednu (mám ji taky tady na blogu, jmenuje se Cesta v rubrice Drobky pro mírné pobavení) a tu mi nadiktoval zřetelný hlas. Já jsem si to jen zapsala. Naštěstí se mi ozval v hlavě jen jednou v životě.

5 Sugr Sugr | E-mail | Web | 28. února 2016 v 21:09 | Reagovat

[4]: To máš pravdu, nenechám se negativním komentářem odradit, teď mi zrovna přišel jeden od "Katky", přijď si ho přečíst... ;-) na tvou básničku se ráda podívám, jen dnes už asi ne, ale podívám, určitě... Ráno vstávám v půl páté do práce, tak už se chystám do pelechu, promiň. ;-)

6 Kitty Kitty | E-mail | Web | 1. března 2016 v 9:49 | Reagovat

Na toto vyprávění s napínavou zápletkou že ti přišel nepříznivý komentář? Asi od někoho, kdo nečetl minulé díly povídky. Já mám ale jasno - umíš dobře psát. Hlavně když si nejasnosti spleteného děje můžu znovu připomenout. Piš dál, budu tady

7 Anidea Anidea | E-mail | Web | 1. března 2016 v 11:44 | Reagovat

[5]: No jo, no. Katka napsala svůj názor. Asi zapomněla, že básníci i vytvářeli nova slova...

[6]: Naštěstí nepřišel :-) Máš pravdu, že děj je trochu moc spletený. Postav je dost a v různých časech... Na konci v doslovu vysvětlím, proč to tak je :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama