JAK PODVRACET SPOTŘEBNÍ CIVILIZACI A JINÉ ÚVAHY

Konec špatný, všechno špatné - 8. díl

7. února 2016 v 19:00 |  Román na pokračování
Konec špatný, všechno špatné
rodinné sci-fi

8. díl


Většina postav je skutečná a pokud čistě náhodou někomu někoho připomínají, pak je to úplně v pořádku.

Všechny díly najdete v rubrice "Román na pokračování".

Lenka stojí na veliké prázdné pláni. Nikde v dohledu není nic. Pláň má od obzoru k obzoru stejnou, jemně smetanovou barvu. Nebe také. Všechno bez jediného bodu nebo nepravidelnosti, kde by se oko mohlo zachytit. Daleko na obzoru je malinká lodička. Hrůzu z prázdnoty ještě zvětšuje. Na Lenku padá tíseň z propastné osamělosti. Pomalu kráčí směrem k loďce. Ví, že se nesmí zastavit ani odchýlit ze směru. To se pak ocitne v závratném víru ohně a vody, se kterým bude vířivě v děsu padat do nekonečna. Až dojde k lodičce, stane se to stejně. Může to jen oddálit. Je naprosté ticho. Kroky nejsou slyšet. Lenka slyší jen vlastní krev šumět v uších, tlukot svého srdce a dech. Zvuky se obludně a strašidelně zesilují. Bojí se dýchat, ten zvuk jí děsí. Lodička se přibližuje, ale nezvětšuje. Perspektiva nefunguje.

Co se děje? Posadila se. Kde proboha je? Co je to za randál?
Aha. Asi jsem usnula. Posadila se, mobil spadl s cvaknutím na zem. Jak polevuje hrůza z noční můry, hlásí se o slovo pochopení, kde je. A kdy. To je ještě horší. Domů se evidentně nevrátila.
Tak co je to za randál?
Nahmatala na zemi telefon a opatrně vstala. Ihned potmě zakopla o nějaké krámy, které se válejí po zemi. Posvítila si mobilem a otevřela dveře.
Pepík se motá po kuchyni a kope do židlí. Anna stojí bledá ve dveřích do ložnice, obě ruce položené na vypouklém životě.
"Kdes byl tak dlouho, Pepíčku? Měla jsem strach!"
"Co mě budeš furt peskovat jak malýho-", křičí děda a klopýtá s napřaženou rukou k babičce.
Lenka nezaváhala. Jako moderní žena se moc ničeho nebála. Tedy bála, ale například dluhů nebo zlých snů. Opilého chlápka jen o trochu staršího, než její dospělý syn a o půl hlavy menšího, než byla ona sama, ne.
Popadla dědu zezadu za límec, stáhla ho na zem, postavila nad něho židli a obkročmo si na ní sedla. Pepík nechápal. Vůbec nepochopil, že v místnosti je někdo další. Zmítal se pod židlí a neartikulovaně nadával. Anna s Lenkou se dívaly jedna druhé do očí.
"Neboj, za chvilku usne a ráno si nebude nic pamatovat", zašeptala Lenka. Pořád ještě měla strach ze svého hlasu.
---
Když byla malá, zcela automaticky předpokládala, že bude kosmonautem a poletí do vesmíru, ze kterého se už nevrátí. Když se zjistilo, že má křivá záda a blbě vidí na jedno oko a tudíž kosmonautem nebude, nevěděla, co s životem. Odjakživa se na Zemi cítila jako na zbytečně dlouhé návštěvě, ale nemohla si vzpomenout, jak k ní došlo. Byla tvorem, který se na svět koukal dvěma otvory schovaný v hlavě těla. Tělo sloužilo jako dopravní prostředek. Takové námahy ho udržet v chodu a aby nepáchlo a bylo společensky přijatelné!
Občas se před usnutím tázala, kdo je. Jako v odpověď se v polospánku viděla být asi třímetrovým kovovým živým tvorem podobným pozemskému hmyzu, ale neobyčejně hezkým a roztomilým, který po celém povrchu jemně svítil. Celkem jí nebylo jasné, proč je připoutána ke hmotě tady a teď a nemůže být pouhou myšlenkou kdekoli a kdykoli. Teď se zjišťuje, že možná může. Možná za to opravdu nemůže mobil.
Se životem jako takovým hluboce nesouhlasila. Vadila jí jeho teplá slizká vlhkost a nelíbilo se jí, že pokud se má někdo udržet na živu, musí zabít někoho jiného. Vcelku obdivovala vegetariány kvůli jejich důslednosti a zásadovosti, ale rostliny pro ni byly vždycky stejně živé jako zvířata. V jejich usmrcování necítila rozdíl, takže jedla spravedlivě oboje. Navíc zvíře může spolehlivě zabít, rostlinu ne. Ta je živá i nakrájená. Smažila tedy zaživa cibulku a chroupala živý salát k mrtvému králíkovi a moc dobře jí to nedělalo.

To, v čem se nyní dloubala, opravdu nic živého nepřipomínalo. Tohle měla k snídani naposledy před více než čtyřiceti lety a nikdy se jí po tom nestýskalo. Babička jí do jejích šesti let dělávala až do rodinného objevu kakaa kafe z melty s mlékem a do toho nalámala chléb. Tenkrát stejně jako nyní chleba tiše bobtnal a vlhl. Lenka nabrala lžičku a strčila si jí do úst. No nazdar.
"Opravdický kafe vážně nemáš?"
Moc by ho potřebovala. Po nočním extempore už skoro nespala. Honilo se jí hlavou stále dokola v jaké situaci se ocitla. Teď si říkala, že i dědovi musí být lépe než jí. Pepík se brzy ráno vzbudil s morální kocovinou a po snídani a mnoha omluvách Anně odešel jako spráskaný pes o dvě patra níž věnovat se své práci.
"To nekupujeme, je přeci moc drahý", podivila se Anna.
Lenka si povzdychla. S hrnečkem v ruce si sedla k oknu a začala kouřit své elektronické cigáro. Dívala se dolů do ulice. Výjevy, které pozorovala, jí připadaly jako z nějakého starého hororu, lidé i dopravní prostředky se jí zdály zcela nepravděpodobné. Tvořily ideální kulisu k jejímu duševnímu rozpoložení.
Strašně se jí stýskalo. Chyběla jí dospívající dcera, dospělý syn i manžel. Dcera a manžel touto dobou snídají. Jestlipak ona, Lenka, je tam s nimi? Nebo z auta prostě zmizela a oni jsou také nešťastní? Neměla tušení, jak tyhle časoprostorové zákonitosti fungují. A chybí jim vůbec? Nebo co se stane, jestli se dožije svého narození? Bude na světě dvakrát, jako kdyby se jí podařilo vrátit v čase do doby před jejím odchodem?
"Musíme ti najít nějaké normální oblečení. A nekuř, slušné ženy nekouří!", vyrušila Anna Lenčin světobol.
"Cože?" Lenka neměla tyhle věci ráda. "Proč by ženská nemohla kouřit, pracovat, chodit na vysokou, nebo... nebo cokoliv? Máš už vůbec volební právo?", neměla tušení, kdy bylo v Československu zavedeno.
Anna byla zmatená.
"Víš, přišla jsi opravdu nejspíš z jiné doby. Ale tady a teď se musíš prostě přizpůsobit. Nemůžeš dělat ostudu ani mě ani mojí rodině. Zajdu ke starý Zívalový, jestli nemá nějaké nepotřebné oblečení, abys mohla na ulici. Moje šaty nosit nemůžeš, jsou jen pro mladou ženu."
Lenku verdikt vyděsil. Kriticky pohlédla na Anniny babské šatečky a neuměla si představit něco ještě babštějšího.
"Boty ti ušije Pepíček, už ráno se divil, co je to tu za příšerné škrpály", pokračovala Anna.
"Jaký škrpály? To jsou kožený značkový boty Vagabond!"
"A musíš si udělat něco s vlasama", ignorovala Anna Lenčiny protesty, "takhle je nemůžeš nosit. Rozpuštěné je nenosí ani poběhlice. Jedině snad nějaká, která utekla z blázince."
"Jako v blázinci si připadám! Musíš vážně takhle lpět na společenských konvencích? Bude stačit drdůlek?", ptala se Lenka lítostivě. Za chvilku se zase určitě rozbrečí. Střet s realitou byl čím dál horší.
"Drdol a šátek! Nebo čepec."
"Čepec???"
Anna odešla.
Lenka stála před velkým zrcadlem v ložnici. Z kuchyně se linula vůně oběda a ona pozorovala v zrcadle starobylou ženu v širokých šatech neurčité velmi tmavé barvy s malinkým vzorečkem. Byly pro ni příliš široké. Ženy jejího věku jsou v téhle době korpulentnější. Její muž by jí určitě nepoznal. Uvázala si na hlavu šátek.
"Vypadám v tom jako debil!" Sama se lekla, když ve svém hlase zaslechla tón svojí dospívající dcery.
Proboha! Ihned šátek zase rozvázala a cípy svázala znovu na zátylku. To je lepší. A nenechá si to od Anny rozmluvit.
U oběda se poprvé střetne tváří v tvář se střízlivým Pepíkem, svým dědečkem, kterého viděla naposled jako šestiletá. Pak umřel.
Přesto si na něho pamatovala docela dobře. Na jeho velkou pleš a čelo s hlubokými vodorovnými vráskami. Jedna byla přerušená oblou jizvou, takovou vlnkou, o které děda tvrdil, že ji má od toho, jak ho někdo v hospodě praštil půllitrem.
Ráno ráda pozorovala, jak se holí, natírá si tváře a bradu štětkou a pak pěnu odřezává břitvou, někdy i s malými kousky obličeje.
Večer si děda máčel nohy v plechovém umývadle plném horké vody a malá Lenka vodu čeřila prstíčkem. Těšila se, až dědeček prohlásí jako vždy:
"Fuj, mám smradlavý pařáty."
Brával jí často na procházky do lesa spolu se psem jménem Kazan, který byl křížencem kolie a nějakého mrňavého teriéra. Společně si hráli mezi stromy na vojáky nebo po honu sbírali prázdné patrony a hledali zapomenutou zvěř. Nikdy žádnou nenašli.
Lenka na něho měla veskrze hezké vzpomínky a bylo jí líto, když umřel zrovna při nedělní návštěvě v nemocnici. Zbytek rodiny na něho zase tak slunečné vzpomínky neměl. Pepík jako celoživotní alkoholik a mariášník propil co mohl a ještě několik let po jeho smrti se mezi polínky v kůlně objevovaly poschovávané prázdné láhve od vodky a krabičky od cigaret značky Lípa. Měl dvě celoživotní vášně. Čištění bot a vytváření zásob dřeva na zimu. První vášeň ukájela jeho žena, která po celý jeho život musela každý večer pečlivě umýt všechny boty. Zůstalo jí to, i když umřel. Druhou vášeň realizoval zčásti sám. Ostatní členové rodiny pomáhali.
Teď s ním Lenka seděla nad málo omaštěnými škubánky a byla o hodně starší než on.
Anna odříkávala pečlivě zkonstruovanou historku o ovdovělé sestřenici z Prahy ze strany její matky, o kterou je třeba se postarat. Byla to historka pro Pepíka a pro veřejnost. Anna moudře usoudila, že řeči o cestování v čase jsou pro jejího muže nevhodné. Jeho vesnický mozek zkultivovaný pěti třídami obecné školy tím raději nechtěla zatěžovat a nechala mu iluzi, že svět je stále lineární a z tohoto pohledu v pořádku.
Během jejího povídání se Lenka s Pepíkem ostražitě pozorovali.
"Co to máte za zvláštní náhrdelník, teto Lenko?", otázal se Pepík zdvořile.
"To je nejnovější technická vymoženost z Paříže, je to určené dámám", řekla Lenka. Na krku měla na řemínku svoje cigáro.
"Hned ti to předvedu, Pepíčku." Koutkem oka pozorovala blednoucí Annu, a pyšná, jak skvěle zvládá roli předválečné starší dámy, potáhla a pomalu a labužnicky vyfukovala dým.
"Proboha, to je teda něco, nikdy jsem nic takového neviděl! Můžu to vochutnat?"
"Ale jistě Pepíčku." Sundala náhrdelník z krku a podala mu ho. Ignorovala Anniny nesouhlasné obličeje a posunky.
"Stiskni tohle tlačítko a pomalu a dlouho potáhni." Lenka byla trochu škodolibá, měla nalitý hodně silný liquid. Když Pepík přestal kašlat, s obdivem jí cigáro vrátil.
"Co ty Francouzi všechno nevynaleznou", řekl.

Pokračování každou neděli, tedy za týden, 14. 2. 2016 v 19:00
© Magdalena Vožická 2015. Nekopírujte, linkujte.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 7. února 2016 v 20:52 | Reagovat

No mlátí to s ní i se "starými-mladými" fest! Za týden jsem tady - evidentně se zatím zpět nedostala ;-)

2 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 8. února 2016 v 7:58 | Reagovat

No docela sila

3 Anidea Anidea | E-mail | Web | 8. února 2016 v 11:49 | Reagovat

[1]: Těším se na Tebe :-)

[2]: Přečtěte si minulé díly :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama