JAK PODVRACET SPOTŘEBNÍ CIVILIZACI A JINÉ ÚVAHY

Konec špatný, všechno špatné - 9. díl

14. února 2016 v 19:17 |  Román na pokračování
Konec špatný, všechno špatné
* rodinné sci-fi

* 9. díl


* Většina postav je skutečná a pokud čistě náhodou někomu někoho připomínají, pak je to úplně v pořádku.

* Všechny díly najdete v rubrice "Román na pokračování" .

Ovdovělá.
Lenka myla nádobí ve škopku a polykala slzy. Pepík se po obědě vrátil do dílny a Anna se omluvila, že je svém stavu unavená a odešla se natáhnout. Před tím Lenku požádala, aby umyla nádobí.
Lenka si nebyla tak úplně jistá, proč brečí. Jako vdova se cítila, ale mýt nádobí ve dvou mastných škopcích ve vodě ohřáté na kamnech bylo také dost hrozné.

Spousta starostí jí táhlo hlavou. Bylo jasné, že rodině nemůže zůstat úplně na krku, i bez ní obraceli každou korunu. Teď nějaké peníze má, ale ty se brzy rozplynou. A s blížící se válkou čím dál rychleji. Pamatovala si, že dojde ke zrychlující se inflaci a jakékoli úspory budou k ničemu.
Nejraději by zalezla do temného kouta a třásla se tam strachy, místo toho ale musí řešit budoucnost, která byla docela příšerná.
Její myšlenky zní jako překotně šeptaná zoufalá modlitba v chladném a šerém kostele.
Ozval se třesk. Z ruky jí vyklouzl hrníček a rozsekal se na drobné střípky mezi ostatní nádobí naskládané ve škopku.
Ten hrníček si pamatovala z dětství.
Jak to, že si ho tedy pamatuje? Jako to, když byl zničen několik desetiletí před jejím narozením? Změnila teď budoucnost? Z čeho bude pít meltu jako malá holčička?
"Co se stalo?" Anna přiběhla z ložnice.
"Babi promiň, já jak brečim, tak na to nevidim... Jsem šikovná jako ho... hovínko do kapsy. Už jsem dávno nemyla nádobí, mám doma myčku."
"To si musíš si žít dobře. Kolik jí platíš?"
"Ale babi, to je stroj. Nádobí do něj naskládáš a on to umeje sám..."
Anna Lenku objala.
"Tak já to udělám. Di si vodpočinout."
"Můj muž se ještě nenarodil. A co když se nedožiju narození vlastních dětí?", držela se jí Lenka jako klíště.

Další ráno po probdělé noci. Kafe z melty. Lenka seděla u okna a hleděla nepřítomně na ulici. Za tupým výrazem zírání do blba se odehrával kvas pocitů zčásti způsobený i sníženou dávkou antidepresiv.
Blíží se válka a já nebudu mít antidepresiva, pomyslela si ukřivděně.
Myslela na rodiče.
Její maminka se narodí co nevidět. Z přítomnosti miminka v domácnosti nadšená nebyla. Měla dojem, že už by si zasloužila svůj klid. Ke svým dětem vstávala s láskou a nechutí, věrně a netrpělivě. Dovedla je přes základní školu a věnovala jim velkou část své duševní rovnováhy a lásky. Měla dojem, že dvakrát to stačilo. Doufala, že Anna nebude příliš často vyžadovat, aby ke své řvoucí matce v noci vstávala a nebo jí přebalovala. Byla si naopak jistá, že vyvářet a ručně prát plínky po ní Anna chtít bude. Střechu nad hlavou si musí zasloužit.
Na rozdíl od její maminky, tatínek Milan už pět měsíců řval na tento svět. Lenka věděla přesně kde.
Rodina jejího otce žila v třípokojovém bytě v moderním domě v Praze na Pankráci. Byt obsahoval i pokojík pro služku. Dědeček Josef pracoval jako obchodní příručí a babička Božena byla v domácnosti. Lenka tam jako malá jezdila s tatínkem na pravidelné vánoční a narozeninové návštěvy.
Ráda by tatínka viděla, ale neuměla si představit, že by se do téhle rodiny vetřela jako k babičce ve Vlašimi. Že by zazvonila a řekla, že je příbuzná z budoucnosti. Tahle rodina byla sebevědomější, vzdělanější, movitější.
K tatínkovi Milanovi přibyli postupně další dva bratři. Mezi sourozenci byly pětileté rozdíly a tak když Milan vstupoval do puberty, nejmladší se chystal do školy.
Po válce dědeček dělal vedoucího prodejny technických a rýsovacích potřeb v Praze Na Příkopě.
Babička Božena byla vyučená v obchodu se střižním zbožím svého otce. Ušít uměla cokoliv. Krásně malovala, náruživě četla a měla ráda společnost.
Vychovávala tři raubíře. Práce to byla na plný úvazek. Obejít se v domácnosti bez pračky, ledničky a myčky, prát na takovou rodinu na valše, denně nakupovat čerstvé potraviny, vařit, umýt hromadu nádobí, uklízet, šít a přešívat oblečení...
Všechno zvládala a ještě při tom stačila přečíst spoustu knih.
Lenka nevěděla, že osvobozující aroganci zakotvenou ve své povaze zdědila právě po téhle babičce, která běžné všední věci řešila s recesním nadhledem.
Leckdy připečené nebo vysmahlé jídlo bylo malou daní její čtenářské vášni. Při lakonickém sdělení "masa se ještě nikdo nenajed, jezte knedlíky" bylo jasné, že detektivka nebo román byly daleko zajímavější, než maso v troubě. Ztrátu šťávy v důsledku vypadnutí husy i s pekáčem na zem při podlévání se pokusila zatajit konstatováním: "Dnes už ty husy neumí nikdo pořádně vykrmit".
Spoluobčané měli smůlu, když si v roce 1948 udělala řidičák. Dědeček trval na tom, že smí jezdit jenom trasu Praha - Čerčany, kterou už z předřidičákové doby dokonale znala. Bez komentáře nechávala upozornění "matko, jedeš zase vlevo", "dej tam konečně trojku", "pouštěj spojku pomalu" a podobně. Považovala je za nepodstatné. Podstatné pro ní bylo, že jede. Řeči "já byla na křižovatce první, tak mám přednost" nebo "nemá se sem zprava co cpát, když vidí, že jedu já" nutily osádku pevně se držet. Když se chystala předjíždět, naštěstí zpravidla jen koňské povozy a traktory, vjížděla do protisměru bez ohledu na skutečnost, že už tam někdo jede, ale dala na řev rodiny a včas se zařadila zpátky. Předjíždět jiná auta měla zakázáno pod pohrůžkou, že jí dědeček už nikdy za volant nepustí. Zastavování na červenou na křižovatce nesla velice nelibě. Couvat a rozjet se do kopce se jí nikdy nepodařilo.
Nakonec to stejně všichni přežili. To je vidět, na co jsou dopravní předpisy, pomyslela si Lenka. Tyhle vzpomínky jí zlepšily náladu. Když byla malá, slýchala často o babičce Boženě spoustu legendárních historek, nedalo se na ně zapomenout.
Ona sama si tuhle babičku pamatovala jako zcela statickou dámu, která svůj výskyt v prostoru omezila výhradně na křeslo u karetního stolku, kde sedala s cigaretou v ruce a růžově namalovanými rty. Čím byla Lenka starší, tím víc tenhle přístup obdivovala.
Dědeček byl hezký a kultivovaný člověk. Po válce jezdil amatérsky terénní motocyklové závody, rád si užíval na lyžích i na bruslích. Každou zimu rodina trávila nějaký čas na horách.
V rodině Anny nikdo neuměl plavat ani jezdit na kole, natož bruslit a lyžovat. Nedej Bůh, že by někdo z nich uchopil řidítka nebo usedl za volant.
Kdyby Lenka na Pankrác přijela, co by tam vyprávěla?
Že se během války narodí další syn Karel, že dědeček půjde do koncentráku, protože Božena pocházela za smíšeného manželství? Byla poloviční židovka po svém otci. Její matka sice byla zavilá katolička, která před svatbou v roce 1913 přinutila svého budoucího muže z židovské obce vystoupit, ale za války ani to nepomohlo.
Měla by jim vykládat, že babičku Boženu, její sestru a jejich děti v té době živil malý kvelb s potravinami, když i babiččin švagr musel do koncentráku? Na to neměla nervy. Ale válku přežili, všichni...
Nebo že komunisti seberou dědečkovi dvojdomek po rodičích, bývalou cementárnu, v Čerčanech? Ale nechali mu krásný pozemek přímo u řeky, který patřil k živnosti a kde dědečkovi povolili postavit v padesátých letech chatu...
A nakonec že se babička Božena kvůli rakovině nedožije příliš vysokého věku a že se dědeček po několika letech ze žalu nad její ztrátou a kvůli zlému zacházení od nejmladšího syna Aleše a jeho ženy, se kterými zůstal sám v tom krásném moderním měšťanském bytě, oběsí na třešni u chaty? Těsně se nedožil sametové revoluce.
Raději počká. Po válce, až bude její tatínek větší a začne si být podobný, se zastaví na chatě a opatrně se s nimi zkusí spřátelit. Bude s babičkou hrát kanastu a nikomu nebude vyprávět, co všechno se ještě stane.
Úvahy o cestě do Prahy v Lence vyvolaly pocit, že by se chtěla kouknout ven.
"Jdu se projít."
"Ty jsi se snad zbláznila, v tomhle nikam nemůžeš!", zhrozila se Anna.
"Jak to? Vždyť jsem vzorně oblečená do tohodle pytle od Zívalový."
"Ale ještě jsem ti nesehnala smutek!"
"Jak smutek? Co tím myslíš? Smutku mám dost! Co bys mi ho ještě sháněla?"
"Černý šaty proboha! Všem řikáme, že jsi vdova. Ven můžeš jenom v černém."
"Já se fakt zvencnu."
"No Lenko!"
"Víš co, jdu se zkusit vrátit." řekla Lenka. Zalezla do kumbálku a zapla video na svém mobilu. Znovu a znovu v transu sledovala jediný film z domova. Znovu a znovu sfoukávala šťastná holčička svíčky...

Pokračování každou neděli, tedy za týden, 21. 2. 2016 v 19:00
© Magdalena Vožická 2015. Nekopírujte, linkujte.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama