JAK PODVRACET SPOTŘEBNÍ CIVILIZACI A JINÉ ÚVAHY

Konec špatný, všechno špatné - 13. díl

13. března 2016 v 18:00 |  Román na pokračování
Konec špatný, všechno špatné
* rodinné sci-fi

* 13. díl


* Většina postav je skutečná a pokud čistě náhodou někomu někoho připomínají, pak je to úplně v pořádku.

* Všechny díly najdete v rubrice "Román na pokračování" .

Poslední den s mobilem.
Naposled sfoukává sladká holčička svíčky. Lenka litovala.
"Babi, sedni si na chvilku. Je to dneska naposled, večer to prodám..." Cítila potřebu Anně ještě jednou ukázat všechny fotografie i krátká videa. Od moře, z domova, fotky svých výrobků.
Večer už opět seděla v malé kuchyni s cigaretou, na stole zase stála láhev vína a dvě sklenky.
"Tady to je. Všechno." František Nenadál položil před Lenku balík bankovek, tři zarámované fotografie a lesklý plechový kotouč s filmem.
"Je to ten film, jak přijeli vojáci do Vlašimi?", ujišťovala se. Nechtěla riskovat, že se film do maminčina kufru dostane nějakou cestou, nad kterou nebude mít kontrolu. Nesmí zapomenout ho zničit.
"Co ten Kubišta?", otázala se obchodním hlasem. Fotograf vstal a otočil obraz opřený pod oknem lícem nahoru.
Oba se na něj tiše zahleděli.

"Hrozné", řekl.
"Ano", odpověděla Lenka zádumčivým tónem. "Jaký jste si koupil vy?"
Fotograf přinesl z pokoje druhý obraz.
"Ten je ještě horší", pronesla zamyšleně.
"To se svět zblázní? Jak to, že bude obdivovat takovéhle věci?"
"Ále, tohle není zdaleka to nejpříšernější... To ještě uvidíte věci, jestli se jich dožijete."
Jediné, co jí napadlo jako možnost zbohatnutí a dobré investice na základě vědomostí z budoucnosti, bylo výtvarné umění. A jediné jméno, které si s jistotou pamatovala, bylo Kubišta. Plody to ale ponese už za dlouho.
"Asi si ho nepověsím, nemohu se na to koukat. Raději to někam dobře schovám", opřel pan Nenadál obraz do kouta lícem ke zdi.
"Já taky."
"Kam?"
Tohle neměla Lenka v úmyslu prozradit. Chtěla obraz odvézt do Čerčan a pečlivě ho ukrýt na půdě mezi harampádí. Dobře věděla, že s ním nikdo nepohnul sedmdesát let. Anně se pak chystala předat dopis, který jí ona měla ukázat v roce 1989.
"Ještě nevím...", zamlžila.
Důstojně položila na stůl mobilní telefon a vedle nabíječku. Znovu pocítila nával lítosti. Pak otevřela svůj baťůžek, který se jí velmi nehodil k oblečení, a naskládala do něj peníze.
Pomalu se zvedla, opatrně položila fotografie na zadní stranu obrazu a obojí si dala do podpaží.
"No tak dík...", řekla. "Pomůžete mi do auta?"
"Jistě. Odvezu vás domů." Teď pro změnu pocítil lítost pan Nenadál. Neměl jí svůj automobil nabízet!
Před domem Lenka vůz odemkla a usedla i s věcmi na sedadlo spolujezdce. Novotou vonící černočervená Tatrovka se plynule rozjela.
"Kde se tu vůbec bere benzín? V drogerii?"
"Co si to myslíte? Už několik let fungují čerpací stanice! Tady ve Vlašimi jednu provozuje firma Vehol."
"Že by? Tak to je dobrá zpráva. A kolik stojí litr benzínu?"
"Dvě čtyřicet."
"No výborně! To je mnohem míň, než za frťana." Dobře si pamatovala, že po ní pan hostinský v hospodě Na růžku, kde se nečekaně zhmotnila, chtěl za rum čtyři koruny.
"Dáte mi ještě to lejstro, co je potřeba k řízení?"
"Dám, ale k čemu vám bude? Je tam vyplněné mé jméno."
"Já si s tim trochu pohraju."
"Kolik je vám vlastně let?"
"Mínus dvacet vosum!"

"Ta existence tak bolí!" Lenka ležela schoulená v posteli. Nechtěla vstát, nechtěla ani, aby Anna zvedla roletu.
Už splnila, co si předsevzala. Dál netušila, co si tu má počít se životem. Ještě před týdnem byla plná elánu. Těšila se, jak se bude Marie tvářit, až jí předá peníze.
Dala si záležet s formulacemi dopisu, který psala sama sobě. Udělila si pokyny co s obrazem a varovala se, na co si má dát v životě pozor. Vyzývala se k větší zodpovědnosti a hrdosti v mládí.
"Hlavně nikdy, opravdu NIKDY neotevírej starý kufr, který Ti dá maminka, až Ti bude čtyřicetosum!" Tohle podtrhla.
Než dopis zalepila, ujistila ještě sama sebe jak se má ráda a pak Anně půl dne kladla na srdce, že ho prostě nesmí ztratit a že jí ho nesmí zapomenout předat.
Potají pozdě večer připravila také dopis, který měla ve správný čas odevzdat prababička Marie Anně. Jirka nesmí být zavražděn. Na obálku velkým písmem napsala datum 10. července 1966.
Další půlden Pepíkovou žiletkou pomaloučku a opatrně vyškrabávala jméno Františka Nenadála z řidičského oprávnění. Kdyby tak Anna věděla, na co přinesla ze sekretáře plnící pero. Lenka krásně namalovala na vyprázdněný řádek své jméno. Datum narození jí starosti nedělalo. Nebylo tak daleko od jejího věku.
Pepíkovi předložila nejasnou historku o části dědictví po imaginárním manželovi. Bylo mu divné, že před vchodem do jeho dílny parkuje úplně nový vůz.

"Do toho nevlezu!", protestovala Anna v neděli ráno.
"Ale babi, neboj. Mám řidičák na lepší káry!"
Anna s ustaraným výrazem nemotorně vlezla do auta a oběma rukama si objala veliké břicho.
Lenka pyšně nastartovala, sešlápla spojku, zařadila, pustila spojku a vůz poskočil a pak prudce vyrazil dopředu.
"Proč se tak předvádíš!", vykřikla Anna.
"Já se nepředvádim, to se mi jen nepovedlo."
Zařadila dvojku. Zapomněla na meziplyn a spojku pustila moc rychle. Pod nohama se jí ozval silný kovový úder, jakoby tam někdo praštil kladivem. Ještě, že to neslyšel Nenadál! Srdce by mu krvácelo. A to jí tolikrát to řazení vysvětloval.
Lenka se cesty nebála, věděla kudy. Dole na konci města do leva a v Benešově na Soběhrdy. Pak už to bylo jasné, do Čerčan přijedou ze spoda jako od Mrače.
Chvilku jí mátlo, že se musí držet levé krajnice. Ale protože si celý život pletla levou a pravou stranu, bylo jí to nakonec v podstatě jedno. Zvykla si rychle. Nejspíš tu platí přednost z leva, říkala si. Ale přednost komu? Celou cestu nepotkaly žádný jiný vůz. Lenka si na prázdných silnicích připadala jako ředitel Zeměkoule.
S parkováním se nenamáhala. Pohodila svou Tatrovku na plácku kousek pod barákem. Komu by tu překážela? Nikdo další tu parkovat nebude.
Po nedělním obědě stály s prababičkou Marií samy na dvorku u pracovního stolu přisunutého ke kamenné zdi pod záchodovým okénkem. Místo bylo ze dvou stran kryté před větrem. Lenka hleděla na starý dům. Stál tu teprve něco přes deset let, ale vypadal ošuntěle.
Vytáhla z batůžku dopis pro Annu a odpočítané bankovky a předala to Marii. Dost peněz jí ještě ve Vlašimi zbylo. Možná koupí pár dalších Kubištů, Nenadál byl překvapivě movitý.
"Odnes to do banky co nejdřív. Nejlíp hned zítra. Rychle budou ztrácet na hodnotě."
Marie se rozplakala.
Když se přestaly objímat, zeptala se:
"Jak umřu?"
"Ale docela dobře", zamyslela se Lenka. "Uprostřed noci, všichni tě budou držet za ruku a hezky se spolu rozloučíte. Všichni jsme se vzbudili, když si začala umírat. Asi nás probudil Bůh."
Marie chvíli jen tiše stála. Pak se zeptala:
"Ty věříš v Boha? Jakého jsi vyznání?"
"No považuju se za hermetika", pravila nadneseně Lenka.
"Co to je?"
"To je jako že se obracím na Boha přímo. Žádná církev mi nekecá do toho, jak to mám dělat a kdy a co se mám modlit."
"Bůh ale není nějaký hej nebo počkej!"
"To není. Ale určitě taky není malichernej."
Marie se zamyslela.
"Možná to tak je. Byla jsem vychovaná v římskokatolické víře, ale v Čerčanech katolický kostel není. Chodím do českobratrského a vlastně mi to vůbec nevadí..."
"No vidíš... Mohla bys mi prosím tě vrátit ten prstýnek od mojí maminky?"
Marie podala Lence její prsten. Lenka si ho navlékla a znovu obě chvilku pozorovaly třpytivý kamínek, který zářil i v tomhle mlhavém tmavém počasí.
"Ještě si musíš pohovořit s tatínkem. Od minula se na to těší."
"A jé!" Lence už lezlo vyprávění o budoucnosti krkem. Pořád to samé dokola.
Když se večer sbíraly na cestu domů, otočila se ještě k pradědečkovi Josefovi:
"Jo a dědo, abych nezapomněla. Až ti bude skoro devadesát, nechoď štípat špalky. Hlavně né na svatýho Antonína. Když si to budeš pamatovat, vydržíš tu určitě do stovky."

Teď už Lenka odmítala několik dní vylézt z kumbálu. Bylo jí jedno, že auto hnije u chodníku i že si Anna dělá starosti. Přestala číst noviny, které doteď každý den hltala. Zejména všechny politické zprávy, ze kterých jasně vyplývala cesta do záhuby.
"Musíš něco jíst!"
"Nemám na nic chuť..."
"Vypij aspoň to mlíko..."
Celé hodiny v šeru koukala na portréty dospívající dcery, dospělého syna a svého muže. Představovala si, jak jim zmizela z auta. Jistě si to nedovedli vysvětlit. Její sny a představy, které jí odpoutávaly od reality celý život, ji opustily. Možná proto, že jeden zlý prožívala. Jediné, co se jí teď honilo hlavou, byl obraz její rodiny, která se trápí. Lenka si přestala myslet, že je zároveň tady i tam. Jistě jsou nešťastní. Nebo ne? Měli ji vůbec rádi?
Získala zpátky všechny, které ztratila v dětství a v mládí a zaplatila za to nejvyšší cenu. Ztratila svoje děti a muže. Získala zpět definitivně ztracené a ztratila vše hýčkané a s láskou budované. Kdyby se pořád nevrtala v minulosti, teď by tu nebyla. Tolik to bolí!
"Babičko, zazpívej mi Za hory, za lesy..."

Týden před Vánoci odvezla Lenka Annu do Benešovské nemocnice. Anna se rozhodla, že nebude rodit doma. Jely den předem, věděly, kdy ta chvíle nastane.
Anna už se nebála nastoupit do auta a Lenka se rozjížděla jemně a plynule a řazení nevyvolávalo zvuky, jako když kovář pracuje na kovadlině.
V nemocnici musely lhát. Řekly, že už má Anna porodní bolesti. Nevěděly, jak vysvětlit, že znají dopředu den porodu.
Pak se Lenka sama starala o Pepíka, svého dědečka a o domácnost. Ráno vybrat popel, zatopit... Ohřát vodu a uvařit meltu.
Zapomínala sama na sebe, měla pocit, že žije ve snu.

Annu s miminkem propustili z nemocnice na Štědrý den ráno a Lenka je odvezla rovnou do Čerčan k rodičům. Měla slastný pocit něčeho nedovoleného, když podala Anně sedící na předním sedadle do náruče miminko místo toho, aby ho připoutala do autosedačky. Žádná Evropská unie, žádné autosedačky. Někdy je to dobrý. Její dcera sedala v téhle vymoženosti přivázaná bez možnosti změnit polohu dvanáct let.
"Pán Bůh požehnej!", rozplývala se Marie a udělala Haničce na čelíčku křížek. "To je nádherná holčička! Nejkrásnější vánoční dáreček... Jste v pořádku? Bylo to zlé?"
Jo, to je dáreček, myslela si Lenka. Cestou skoro ohluchla.
Pradědeček Josef si pochoval svojí novou vnučku a důstojně vyklidil pole. Šel raději na zdravotní procházku a vrátil se až ke štědrovečerní večeři.
Lenka si myslela, že s Annou zůstane v Čerčanech po celý týden. Že Pepíka klidně ponechá svému osudu, ať se o sebe postará sám, stejně je dnes u svých rodičů, protože do Čerčan na oči Josefovi nechtěl.
Ale po první noci, kdy všichni leželi na lehátkách nacpáni v malé a chladné ložnici s neutěšitelným miminkem, usoudila, že jich tady je až dost. Bez ní tu nebude hůř a jí bude líp ve Vlašimi.
Hanička ležela v koši na prádlo vedle postele svojí maminky a Marie radila:
"Nemůžeš jí chovat hned jak zapláče, upletla by sis na sebe bič!"
A za několik dlouhých desítek minut:
"Proboha, to jí nemůžeš nechat takhle plakat, pohoupej jí! Není počůraná?"
"Vždyť jsem jí před chvilkou přebalila."
"Nebolí jí něco?"
"Zkus se jí zeptat...", pravila ironicky Lenka.
"Má určitě hlad!", vložil se pradědeček Josef. Nechápal jak to, že tolik žen neumí utišit jedno dítě.
"Ale nemůže přece papat co čtvrthodinku!"
"Kdybyste věděly, co máte dělat, tak bych vám neradil!"
"Ještě, že nejdu ráno do práce, ale co budu dělat po Vánocích? To se musí vyřešit, musíš se jí naučit uklidnit!" Mařenka začínala propadat hysterii a Hanička se pod vlivem jejího ostrého hlasu a nepříjemného tónu rozeřvala ještě víc.
"Přinesu zítra od lékárníka makovice, dáme jí napít odvaru", navrhovala Marie.
"To bych nedělala...", ozvala se znovu Lenka ze svého lehátka.
"A co teda chcete dělat?", obořila se na ní Mařenka. Lenka se s ní tentokrát do boje nepouštěla.
"Aničko, dej jí cucat plínku namočenou do piva, bude pokoj", pokračovala Mařenka podrážděně.
"Pivo se vypilo k večeři", řekla rezignovaně Marie.
"Cože? Pivo miminku? To se dělá?"
"A co byste tetičko udělala jiného, všichni v rodině nemůžou být celou noc vzhůru, dostává to nakonec každé dítě!" Mařenka měla sarkastický tón. Slovo tetička vyslovila velmi jedovatě.
"No, to by vysvětlovalo, proč je na světě tolik pitomců! I když... V mojí době se to nedělá a průměrná míra inteligence nevzrostla..." Přes pláč nebylo její slova skoro slyšet. Bylo to jedno, stejně ji nikdo poslouchat nechtěl.
Dlouho po půlnoci Hanička usnula.
Začala vyhasínat kamna a bylo potřeba přiložit.
Hanička se probudila.
A tak Lenka s oteklýma očima ráno prchala do Vlašimi. Sotva viděla na cestu. To byla noc! Možná by s Pepíkem mohla zajít do hospody, dneska přijede od rodičů.
Do hospody... Proboha!
Lenka zajela k levému okraji silnice a zastavila. Jak to, že mi tohle nedošlo? Že mě to nenapadlo? Mohla se vrátit! Určitě! Stačilo jen, aby si s mobilem sedla na stejné místo, kde se objevila v téhle příšerné době a pustila si film. Buď ten Nenadálův anebo jak holčička sfoukává svíčky...
Ale teď už žádný mobil nemá!
Dlouho přemýšlela, než se pomalu rozjela.

Pokračování každou neděli, tedy za týden, 20. 3. 2016 v 18:00
© Magdalena Vožická 2015. Nekopírujte, linkujte.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sugr Sugr | E-mail | Web | 13. března 2016 v 18:13 | Reagovat

Děkuji, četla jsem teď k večeři a víc mi chutnala. Jen jsem toho snědla nějak víc... ;-)

2 Kitty Kitty | E-mail | Web | 13. března 2016 v 20:28 | Reagovat

Jsi holt mistr ve fabulování. Čtu to jako detektivku a scifi v jednom. A nasávám bývalé zkušenosti z péče o dítě. Jeď dál, budu tady ;-)

3 Anidea Anidea | E-mail | Web | 13. března 2016 v 22:53 | Reagovat

[1]: Při jídle se nečte :-)

[2]: Dík :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama