JAK PODVRACET SPOTŘEBNÍ CIVILIZACI A JINÉ ÚVAHY

Konec špatný, všechno špatné - 15. díl

27. března 2016 v 20:02 |  Román na pokračování
Konec špatný, všechno špatné
* rodinné sci-fi

* 15. díl


* Většina postav je skutečná a pokud čistě náhodou někomu někoho připomínají, pak je to úplně v pořádku.

* Všechny díly najdete v rubrice "Román na pokračování" .

"Některý dny mi teda fakt nesednou," pravila otráveně Lenka. Seděli s Annou a Pepíkem u rozhlasového přístroje. Bylo ráno 15. března 1939.
Lenka přistoupila k oknu: "A ještě ke všemu je tak hnusný počasí."
Byla překvapená, jak na ní okupace dolehla. Čekala to, věděla, jak to dopadne a přece měla pocit, jako by její srdce sevřela ledová ruka.

Toužila po velké náruči svého muže, ale ta tady pro ni nebyla. Jak ráda by mu věnovala svou plnou pozornost, kdyby zase mohla být s ním. Ale on se ještě nenarodil, jeho otec je malý chlapec a děda teď zrovna hejtmanem ve východočeském kraji. Po heydrichiádě bude z pomsty fašistů popraven.
Měla by mu poslat anonymní dopis, že se Heydrich stane Říšským protektorem v Praze, o atentátu, Lidicích a popravách Čechů. Aby se mohl někam vypařit, nebo alespoň složit funkci. Za pamětní desku, salvu a večerní ohňostroj, které mu krajské město věnovalo více než šedesát let po jeho smrti, ta poprava vážně nestála.
Lenka hleděla z okna. Na ulici se sešel hlouček lidí, ale nediskutoval ani negestikuloval, jak by čekala. Lidé stáli a zmateně se rozhlíželi, jako by se jim jejich svět rozplýval.
Z rádia se ozvala němčina.
"Umí tady někdo německy?," zeptala se Lenka.
"Ne."
"To by mě zajímalo, co to kecá za kraviny."
Přestože Anna nesnášela vulgární mluvu, tentokrát na Lenku ani nevrhla vyčítavý pohled. Místo toho se zeptala: "Nezajedeme na chvilku za maminkou a tatínkem?" Zvykla si už na automobil a časovou nezávislost, kterou poskytoval. Cítila, že by se v tento den ráda i s malou dcerkou uchýlila pod ochranná křídla svých rodičů.
"Klidně můžem, včera jsem natankovala plnou nádrž."

"Ty jsi se asi zbláznila! Kdo mi bude pomáhat s Haničkou? Pořád jsem nemohla uvěřit, že to opravdu uděláš!"
Lenka zrovna Anně oznámila, že se cestou z nákupu stavila u pana Krchova. Začínala mít dojem, že se Anna nějak vžila do role Lenčiny babičky, ačkoliv byla o více než generaci mladší. Mít autoritu, to mi nešlo nikdy, pomylela si.
Když dopoledne vstoupila do obchůdku pana Krchova, uvítal ji zápach ředidel, jinak nikdo.
"Dobrý den," zavolala hlasitě.
"Dobrý den, momentíček, hned přijdu," ozval se odněkud zezadu silný hluboký mužský hlas.
Lenka čekala. Za chvilku přiběhl malý tlustý mužíček v plášti, který byl celý omatlaný barvami. Neměla z něho dobrý pocit, trochu ji zamrazilo.
"Čím posloužím?"
"Já myslím, že bych mohla posloužit já vám," pravila Lenka statečně. Vytáhla z tašky prkénko, na které barvou Rubbol AZ vyvedla krásnými iniciálami monogram RK.
"To je velmi pěkná práce," pochválil ji pan Krchov, prkénko nakláněl ke světlu a prohlížel si ho s profesionálním zájmem. "Co ale já s tím?"
"Co nevidět bude fůra písmomalířské práce. Myslela jsem, že by se vám hodila pomocná ruka."
"Proč myslíte, že bude najednou hodně zakázek?"
"Myslím, že se budou muset na firemní štíty přidat nápisy v němčině."
"O tom jsem nic neslyšel."
"Uvidíte, že co nevidět uslyšíte," řekla Lenka. Dala mu na kousku papírku adresu, aby se jí mohl ozvat a rozloučila se.
A tak Lenka nyní stála před Annou a čelila jejímu rozhořčení.
"No co, celý léta jsem měla živnost, skoro písmomalířskou. Peníze se nám budou hodit. A už mi tady z toho hrabe."
"Tos tam musela hned druhý den, co sem přišli Němci? Nemohla jsi pár dní počkat?"
"Na co prosim tě? Němci jsou rychlý, oni nebudou čekat na nic. Nápisy nad obchody se budou vyměňovat strašně rychle."
"Mě se to nelíbí. Krchov je po mamince Němec, slyšela jsem u řezníka, že se hlásí k německým nacionalistům..."
"No mě se zdál hroznej, to je pravda. Má takový tlustý zátylek a velký obličej se studenýma modrýma očima. A je mrňavej. Typickej nácek."
Mohla si dovolit být politicky nekorektní. Diskriminace kvůli rase nebo politickému přesvědčení byla momentálně velmi módní.
"Ale je tu jedinej písmomalíř. Sama se do toho nepustím..."
Trvalo to mnohem déle, než čekala, když zazvonil pošťák s lístkem od pana Krchova. Jaro už bylo v plném proudu. Moc si tedy ty dějiny nepamatuje. S tím poněmčováním to nebylo tak horké, jak si myslela.

"Vážená paní,

byl bych vám vděčen, kdybyste přišla do mé firmy a přinesla si svou pracovní knížku.

V úctě
Rudolf Krchov,
natěrač, lakýrník a písmomalíř."

No nazdar, na to jsem nepomyslela. Pracovní knížka. Musím se z toho nějak vylhat. Lenka si věřila. Byla přesvědčena, že lhát umí docela hezky, ale měla z toho všeho najednou divný pocit. Věděla, že ji pan Krchov vezme, ale myslela, že pak bude mít radost. Nějak neměla.
Našla si starou Pepíkovu zástěru a hned druhý den ráno se vypravila do práce.
"Pozdravpámbů," vítal jí pan Krchov. "Měla jste pravdu, práce je moc. Nevím kde mi hlava stojí. Jak jste to věděla?"
"To přece bylo jasný, když jsme se stali součástí Německé říše..."
"Významná historická událost, že? Potřebuju, abyste ihned začala. Proč chcete vůbec pracovat, taková jemná dáma?"
"Ovdověla jsem..."
"Děti se o Vás nepostarají?"
"Pán Bůh mi žádné nedopřál..." Lenka na sebe byla pyšná, jak pěkně hraje svou roli.
"Ach tak... To je mi velmi líto. Ukažte mi své doklady a dáme se do práce."
"Já nemám svoje doklady u sebe... Odjela jsem z Prahy k příbuzným narychlo a ještě nemám vyřešenou pozůstalost a tak... Je to takové složité."
Pan Krchov se na Lenku pozorně zahleděl. Ten její podivný a nepříjemný přízvuk. Co tají?
"Tak dobrá," řekl pomalu. "Až budete mít všechno v pořádku, přinesete mi je. Teď není čas, abych řešil takové malichernosti."
Lenka netušila, že se právě přiblížila těsně ke své druhé a poslední časové křižovatce.

Život se usadil v novém stereotypu. Každé ráno po snídani a s pečlivě zabalenou svačinou od Anny odcházela do Krchovovy dílny. Pan Krchov čistil skla i plechy od starých nátěrů, lakoval je a pauzoval na čisté plochy nové nápisy. Lenka pracovala u dlouhého stolu ve výparech barev a při práci kouřila, dobře si vědoma škodlivosti této kombinace. Alespoň dřív umře. Docela se těšila, až se konečně znovu narodí do svého vlastního světa.
Malovala na natřená skla a plechy písmena. Pěkně se naučila pracovat s písmomalířskou hůlkou, opírala si o ní ruku a už se nebála ani olejových barev, které pan Krchov zásadně používal.
Fleischerei - Wursträucherei. Pod to menšími písmenky Řeznictví - uzenářství. Nebo Konditorei a na druhý řádek Cukrárna.
"To jsou strašlivá slova," stěžovala si. Němčina ji nyní velmi lezla na nervy. V hrudi cítila, jak v ní k tomuhle jazyku bobtná nenávist. K tomu všemu měl pan Krchov ošklivý zlozvyk, pouštěl si celé dny rozhlasové vysílání v němčině. Lenka poslouchala vzteklou slovní palbu, které vůbec nerozuměla, prokládanou uřvanou pochodovou hudbou, která jí trhala uši. Jen někdy se dal pan Krchov přemluvit, aby přeladil na nějakou lidskou stanici.
Do grafického zpracování se nepletla, malovala, co pan Krchov předkreslil. Taková práce si stejně nic lepšího nezaslouží.
Pan Krchov pozoroval její štíhlou ruku zamazanou od barev. Paní je pěkně zachovalá, myslel si. Já jsem vdovec, ona je vdova. Ušetřil bych za hospodyni a nemusel bych jí platit za práci, kdyby...

Čas se pomalu posunul a začalo léto. Aspoň počasí je konečně docela slušný, říkala si Lenka, ale nic z toho nemám. No co, v těhle šatech by mi stejně bylo přes den venku vedro.
Začínala být unavená. Každý den malovala od rána do noci. Až to dodělám, budu raději zase příživníkem. Celé týdny s tímhle hnusákem...
Pan Krchov se jí občas ptal, co je s jejími doklady. Ona odpovídala pokaždé stejně. Že přece je celé dny tady, v dílně, nemá čas vyřizovat úřední záležitosti.
Sem tam dostala za svou práci nějaké peníze, ale stále to nebylo všechno.
Práce jim postupně ubývala pod rukama. Vlašim už měla všechny štíty vyměněné, začali vyřizovat poptávky z okolí.
Pan Krchov se rozhodl, že nastal čas, aby se vyjádřil.
Stínem nezapochyboval, že by nebyl úžasná partie. Zachovalý, zdravý, přiměřeně bohatý, dobře zapsaný u místních německých úřadů.
Počkal na večer, dokud nedokončili práci připravenou na tento den.
"Počkejte ještě chviličku," zastavil Lenku, když odložila pracovní zástěru a nasadila si svůj černý baret.
"Ano?"
"Vy jste taková osamělá a nezajištěná... Rád bych vám nabídl své služby..."
"Co tím myslíte?" Lenka se upřímně lekla. Snad se nesnaží říct, co si ona myslí, že říct chce? Pozorně sledovala ten tlustý obličej s modrýma očima, které se na ní koukaly velice chtivě.
Nevěděla, že právě stanula na své poslední časové křižovatce.
"Žádám vás o vaši ruku," pronesl pan Krchov nervózně. Snažil se o slavnostní a důstojný tón.
Strnula. Když si představila, že by se jí tohle prase jen dotklo, udělalo se jí mdlo. Velmi pozorně a soustředěně si ho prohlížela.
"Je vám dobře? Chápu, jste zaskočená, taková křehká počestná dáma..." Opravdu měl starost, vždyť byla najednou úplně rudá.
V Lence převážila vlastní přirozenost. Její rozpoložení se prudce zhouplo. Začala se hihňat.
"Ale no tak, dyť se na sebe koukněte... To nepřichází v úvahu... Peníze, co mi dlužíte, mi pošlete poštou. Už sem radši nebudu chodit. No je teda nápad! Jak jste na vůbec přišel?" Pořád se hihňala a utíkala z dílny, ani za sebou dveře nezavřela.
Pan Krchov stál chvíli jako solný sloup. Taková urážka od takové nějaké...! Peníze! To určitě, nemá ani pracovní knížku. Nic nebude. Kdovíproč se na začátku války ocitla ve Vlašimi bez dokladů... Určitě se kvůli něčemu skrývá. Úřady to bude zcela jistě hodně zajímat. Pomalu svlékl pracovní plášť, oblékl si sako, nasadil si klobouk a odešel z dílny.

Poslední díl příští neděli, tedy za týden, 3. 4. 2016 v 18:00
© Magdalena Vožická 2015. Nekopírujte, linkujte.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 27. března 2016 v 20:44 | Reagovat

Ach jo, čeho se člověk musí někdy dožít!? 8-O

2 Sugr Sugr | E-mail | Web | 28. března 2016 v 16:37 | Reagovat

To je krásný název "písmomalíř", díky za další krásné čtení. ;-)

3 Anidea Anidea | E-mail | Web | 29. března 2016 v 11:11 | Reagovat

[1]: No, viď?

[2]: Máš pravdu, dnes je z písmomalíře signmaker...

4 Ďábelská Victoria Renkse Ďábelská Victoria Renkse | Web | 29. března 2016 v 23:55 | Reagovat

Nádherné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama